Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 997/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Města Oslavany, se sídlem náměstí 13. prosince 51/2, Oslavany, zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem, se sídlem Křížová 96/18, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2019 č. j. -328 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. března 2017 č. j. -238, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Předchozí průběh řízení a vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. března 2019, stěžovatel podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva na soudní a jinou právní ochranu podle d a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Na návrh oprávněné JUDr. Kateřiny Tomkové bylo dne 23. října 2013 zahájeno exekuční řízení proti povinnému stěžovateli pro zaplacení 24 000 Kč s příslušenstvím. Dne 14. ledna 2014 pověřený soudní exekutor postoupil Okresnímu soudu Brno-venkov k rozhodnutí návrh stěžovatele na zastavení exekuce a návrh na odklad exekuce, z důvodu zániku pohledávky započtením, kterým pro nesouhlas oprávněné, nevyhověl.

3. Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 30. března 2017 č. j. EXE 3661/2013-238 návrh stěžovatele ze dne 6. ledna 2014 na zastavení exekuce zamítl. K odvolání, podanému stěžovatelem, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. ledna 2019 č. j. -328 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že návrh na zastavení exekuce podal z důvodu prekluze práv a povinností a z důvodu absence aktivní legitimace účastníka exekučního řízení. Podle názoru stěžovatele jsou napadená rozhodnutí nesprávná, trpí přepjatým formalismem a jsou v nesouladu s principy legitimního očekávání a neretroaktivity. Ve věci rozhodující soudy rozhodčí nález zpětně (retroaktivně) zrušily, resp. prohlásily za neplatný od samého počátku, protože rozhodčí doložka, na základě které byl vydán, byla doložkou po formální stránce totožnou s rozhodčí doložkou zkoumanou v kauze rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011 sp. zn. . Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až ). Ústavní stížnost je přípustná ( ), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002

sp. zn.

(N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

8. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.

9. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.

10. Soud prvního stupně neshledal námitky stěžovatelem vznesené důvodnými, a proto návrh na zastavení exekuce za použití , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, zamítl. Soud neuznal za důvodnou argumentaci stěžovatele, že vymáhaná pohledávka zanikla jednostranným zápočtem ze dne 20. února 2012. Soud dovodil, že pokud stěžovatel do insolvenčního řízení nepřihlásil pohledávky, jež započetl vůči pohledávce oprávněné, nestal se ohledně započitatelné pohledávky přihlášeným věřitelem a z tohoto důvodu nemohla být ani jeho námitka týkající se zániku vymáhané pohledávky úspěšná. Soud prvního stupně opřel své rozhodnutí rovněž o závěr, že oprávněná je v řízení aktivně legitimována, když jí předložená smlouva o postoupení pohledávek ze dne 2. prosince 2011 splňovala formální náležitosti podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů.

11. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, podrobně se zabýval námitkami vznesenými stěžovatelem v jeho odvolání a konstatoval, že předpoklady pro zastavení exekuce z důvodů tvrzených stěžovatelem v jeho návrhu na zastavení exekuce nebyly naplněny. Proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

12. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelem uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.

13. Poukazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, uvedené v jeho ústavní stížnosti, nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.

14. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005

sp. zn.

(N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

15. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu