Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1515/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Jaroslava Šuláka, zastoupeného Mgr. Borisem Achmedovem, advokátem se sídlem Václavská 12/316, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -22 ze dne 27. 2. 2019, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -53 ze dne 29. 3. 2018, rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje č. j. KUZL 5388/2016 ze dne 29. 2. 2016 a proti rozhodnutí Magistrátu města Zlína č. j. MMZL 167039/2015 ze dne 17. 12. 2015 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím Magistrátu města Zlína byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dvou přestupků podle ustanovení a písm. k) , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Prvého přestupku se stěžovatel dopustil nerespektováním světelného signálu "Stůj!", druhého přestupku se pak dopustil couváním a otáčením v křižovatce, čímž ohrozil bezpečnost a plynulost provozu na pozemní komunikaci v daném místě. Bližší okolnosti spáchání uvedených deliktů se podávají z napadených rozhodnutí. Za tyto skutky byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 4 000 Kč. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel přestupku skutkové podstaty podle ustanovení zákona o silničním provozu dopustil opakovaně v období 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců, správní orgán mu dle ustanovení téhož zákona uložil správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu čtyř měsíců.

Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí magistrátu Krajský úřad Zlínského kraje jako odvolací správní orgán v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítl jako nedůvodné a napadené rozhodnutí magistrátu potvrdil. Stěžovatel nato podal proti rozhodnutí krajského úřadu žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Následnou kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud vpředu označeným rozsudkem rovněž jako nedůvodnou zamítl.

Proti rozhodnutím správních soudů i správních orgánů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že správní orgány obou stupňů porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť v průběhu řízení nedodržely patřičný důkazní standard, když v rozporu se zásadou materiální pravdy nebyli bezdůvodně vyslechnuti všichni zasahující policisté, ačkoliv pro takový postup neexistoval žádný rozumný důvod. Nejvyššímu správnímu soudu pak stěžovatel vytkl, že jednak tento nesprávný a protiústavní postup aproboval, jednak se dopustil nesprávného výkladu ustanovení § 24 odst. 4 písm. b) zákona o silničním provozu (těsná blízkost místa otáčení, resp. couvání ke křižovatce). Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

S argumentací stěžovatele se dle názoru Ústavního soudu Nejvyšší správní soud i Krajský soud v Brně v napadených rozsudcích dostatečným způsobem vypořádaly. Pokud jde o námitku stěžovatele stran absence výslechu druhého z policistů, nutno především uvést, že stěžovatel se ústního jednání před správním orgánem prvního stupně neúčastnil (stěžovatel se z jednání, při němž se provádělo dokazování, řádně neomluvil, takže se konalo v jeho nepřítomnosti), čímž se sám připravil o procesní prostor, který se mu v řízení před správním orgánem k ochraně jeho práv a zájmů nabízel. To ve svém důsledku znamená, že k této námitce nemůže nyní Ústavní soud přihlédnout (jde o námitku nepřípustnou). Nadto krajský soud i Nejvyšší správní soud se identickou námitkou stěžovatele zabývaly a přesvědčivě ji vypořádaly (viz str. 8 napadeného rozsudku krajského soudu, resp. body 21 - 25 napadeného rozsudku kasačního soudu). Porušení práva na spravedlivý proces zde Ústavní soud neshledal.

Co se týče výhrad stěžovatele ohledně výkladu sousloví "v její těsné blízkosti" použitého v ustanovení § 24 odst. 4 písm. b) zákona o silničním provozu, konkrétně zda za těsnou blízkost lze považovat vzdálenost 10 m od hranice křižovatky, dlužno poznamenat, že se tu jedná čistě o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu nepřísluší. Krajský soud se stejnou otázkou (byť jako obiter dictum s ohledem na prokázání otáčení stěžovatele přímo v křižovatce) zabýval a dospěl ke kladné odpovědi, přičemž vzal v potaz faktory jako umístění a velikost křižovatky, hustota provozu, počet sbíhajících se pozemních komunikací, potenciální rychlost jedoucích vozidel apod. V podrobnostech lze na racionální a logické odůvodnění krajského soudu zcela odkázat. Ústavní soud ani v této rovině zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces nezjistil.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu