Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3084/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem se sídlem Potočná 41/109, Trenčín, Slovenská republika, zmocněnec pro doručování písemností JUDr. Antonín Blažek, advokát se sídlem V Grni 759, Kunovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018 sp. zn. -234 a o návrhu na odložení jeho vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení a odst. 2. a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i odložení jeho vykonatelnosti.

Nejvyšší soud napadeným usnesením v insolvenční věci dlužníka (dále jen "stěžovatel") rozhodl, že soudci Vrchního soudu v Olomouci Mgr. Martin Hejda, JUDr. Ivana Waltrová a JUDr. Vojtěch Brhel nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. , VSOL 1311/2015. Konstatoval, že podle rozvrhu práce Vrchního soudu v Olomouci platného v době předložení věci tomuto soudu měl námitku podjatosti soudkyně Krajského soudu v Brně JUDr. Aleny Knapilové projednat a rozhodnout senát 2 VSOL. Nejvyšší soud neshledal žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit důvody pro pochybnosti o nepodjatosti výše uvedených soudců. Ve vztahu k Mgr. Hejdovi konstatoval, že samotný fakt, že jako soudce rozhodoval v jiné insolvenční věci stěžovatele, nemůže být důvodem pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí právě souzené věci (připojil odkaz na nález Ústavního soudu

sp. zn.

a na vlastní judikaturu). Nejvyšší soud pro úplnost dodal, že nepřehlédl, že stěžovatel v následných podáních opětovně namítl podjatost soudců Nejvyššího soudu JUDr. Zdeňka Krčmáře, Mgr. Milana Poláška, JUDr. Petra Gemmela, JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Heleny Myškové. K této otázce soud velmi podrobně (pod body 1 až 16) zrekapituloval vývoj předcházející této uplatněné námitce podjatosti a jmenovitě konkrétně (tj. na příkladu jednotlivých dotčených soudců) poukázal na to, že námitka podjatosti je stěžovatelem zneužívána jako obstrukční postup (procesní obstrukce), která nepožívá právní ochrany. Jedná se o zneužití tohoto procesního institutu, které odporuje - v této souvislosti připomněl obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu a dotčená rozhodnutí Ústavního soudu. Nejvyšší soud konečně zdůraznil, že neshledal ani důvod pro předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie z obdobných důvodů, které uvedl v usnesení ze dne 13. 8. 2018 sp. zn. vydaném v téže insolvenční věci. Zdůraznil, že stěžovatel se ve skutečnosti nedomáhá výkladu unijního práva, ale jedná se o jeho pokus o další procesní obstrukci.

Stěžovatel v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti shrnul dosavadní skutkový a procesní vývoj. Uvedl, že jeho námitky vůči podjatosti členů senátu 29 Nd Nejvyššího soudu nebyly předloženy k rozhodnutí, poukázal na neurčitost a nepředvídatelnost rozvrhu práce Nejvyššího soudu, konstatoval a rozvedl námitku nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie a konečně poukázal na nepřezkoumatelnost napadeného usnesení pro jeho vágnost a nekonkrétnost.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález

sp. zn.

).

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Nejvyšší soud aplikoval adekvátní podústavní právo. Ústavní soud poukazuje na to, že v napadeném rozhodnutí soud podrobně a přiléhavě uvedl důvody pro jeho přijetí. Stěžovatel pouze polemizuje s právním názorem soudu, jenž dospěl k závěru, že se v souzené věci nejedná o vztah, jenž by mohl zakládat důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců senátu 2 VSOL Vrchního soudu v Olomouci a potažmo soudců senátu 29 Nd Nejvyššího soudu (JUDr. Zdeňka Krčmáře, Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela). Ústavní soud v této souvislosti připomíná nejen velmi podrobnou rekapitulaci (viz připomenuté body 1 až 16 odůvodnění napadeného usnesení) provedenou Nejvyšším soudem, ale současně také zdůrazňuje skutečnost, že v souzené věci sp. zn. bylo o nepodjatostí jmenovaných soudců senátu 29 Nd Nejvyššího soudu již rozhodnuto (srov. sp. zn. a ).

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel spíše licituje s tím, co by při takovém či jiném postupu mohlo být pro něho a především z jeho úhlu pohledu vhodné. Především polemizuje s právním názorem Nejvyššího soudu, jenž s odkazem na vlastní předchozí (důsledně citovanou) judikaturu již vícekrát vyložil, proč k dalším námitkám nemohl přihlížet.

Stěžovatel by si měl být vědom, že Nejvyšší soud o jeho námitkách týkajících se podjatosti soudců rozhodoval již po několikáté a ve vztahu k různým úrovním. Obdobně se argumentací stěžovatele zabýval také Ústavní soud, a to například v rozhodnutích

sp. zn.

,

,

. Ústavní soud hodnotí jako případný názor Nejvyššího soudu, který považuje - s ohledem na okolnosti souzené věci - stěžovatelem podávané námitky podjatosti za zneužití tohoto práva. Ústavní soud i v této souzené věci shledává, že takové řetězení námitek podjatosti není v souladu s hospodárností soudního řízení a nevede k ničemu jinému, než k oddalování konečného rozhodnutí. Z kontextu souzené věci vyplývá, že procesní postup spočívající v opakovaném vznášení námitek podjatosti soudců, kteří mají rozhodovat o námitkách podjatosti jiných soudců, nasvědčuje zneužití procesních práv, které nemůže požívat právní ochrany. Ústavní soud připomíná, že již dříve označil za zvláštní případ zneužití procesního práva takové šikanózní návrhy, které mimo jiné spočívají v tom, že zbytečně zatěžují soudní soustavu a užívají ji k cílům, které neodpovídají jejímu pravému poslání, jímž je poskytování ochrany právům v souladu s y. Ústavní soud opakovaně v obdobných věcech stěžovatele jeho ústavní stížnosti odmítal, přičemž na závěry v nich uvedené lze ostatně také odkázat (kromě již výše uvedených rozhodnutí srov. také usnesení

sp. zn.

,

,

).

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Nejvyšší soud věci věnoval náležitou pozornost, aplikoval adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnil.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. K návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle . Ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu