Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 433/19

Nález

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Rittera, advokáta, sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. října 2018 č. j. -1058 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2018 č. j. -1044, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:

I. Usneseními Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. října 2018 č. j. -1058 a Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2018 č. j. -1044 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle d ve spojení s jeho právem podnikat podle d a právem na ochranu vlastnictví podle Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. října 2018 č. j. -1058 a Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2018 č. j. -1044 se ruší.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "") stěžovatel domáhá zrušení napadených soudních rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle a d (dále jen "").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že usnesením Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 5. 2012 č. j. -52 bylo rozhodnuto, že žalobci v řízení před okresním soudem byl ustanoven k ochraně jeho zájmů zástupce z řad advokátů, a to stěžovatel. Usnesení nabylo právní moci ve výroku ohledně ustanovení právního zástupce dne 1. 6. 2012.

3. Okresní soud rozhodl usnesením ze dne 31. 8. 2018 č. j. -1044 tak, že se určuje právnímu zástupci žalobce - tj. stěžovateli - odměna za zastupování ve výši 71 269 Kč (výrok I) a že odměna bude proplacena po právní moci tohoto usnesení ze státních prostředků (výrok II). Okresní soud mj. uvedl, že přezkoumal vyúčtování ustanoveného právního zástupce (stěžovatele) a konstatoval, že vzhledem k tomu, že stěžovatel byl žalobci ustanoven právním zástupcem až ke dni 1. 6. 2012, tak stěžovateli nemůže být přiznána odměna zástupce za převzetí právního zastoupení dne 23. 8. 2011 a sepis žaloby ze dne 26. 3. 2012, když v této době nebyl zástupce (stěžovatel) žalobci ustanoven soudem, ale jednal na základě předložené plné moci.

4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 10. 2018 č. j. -1058 výše rubrikované usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud zejména uvedl, že stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by bylo možno přiznat odměnu za úkony učiněné předtím, než byl zástupcem ustanoven. Takovou možnost nelze dovodit ani z a 3 , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), neboť zpětné osvobození se vztahuje toliko na osvobození od soudních poplatků. Nevztahuje se však na odměnu za úkony posléze ustanoveného advokáta. Jestliže stěžovatel vystupoval v řízení na základě plné moci, pak mu odměna za úkony učiněné na základě plné moci předtím, než byl v řízení ustanoven, přiznána být nemůže.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho výše uvedených práv, přičemž uvádí, že soud ustanovuje účastníkovi řízení právního zástupce obvykle z toho důvodu, a tak tomu bylo i v tomto případě, že účastník není schopen sám před soudem plnohodnotně jednat, podávat soudu písemné návrhy, tedy není schopen ani napsat a podat žalobu. Proto právní problém s takovým občanem nejdříve musí projednat advokát, a dojde-li k závěru, že je toho k obraně práv občana zapotřebí, žalobu jménem občana vypracuje a podá na soud. Teprve poté dochází k rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků a poučení podle o možnosti podat žádost o ustanovení právního zástupce. Ustanovit právního zástupce občanovi před podáním žaloby soudy odmítají a stejně tak odmítají občanovi žalobu sepsat samy. V mnohých případech by k vyřízení žádosti o ustanovení právního zástupce před podáním žaloby ani vzhledem k běhu zákonných lhůt nebyl čas. Není-li občan sám schopen před soudem jednat, stejně by nejspíš požádal o pomoc se sepisem podobné žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, tedy před zahájením řízení, advokáta. Postup obecných soudů v této věci však byl v jednoznačném rozporu s a 3 , pročež se stěžovatel domáhá zrušení napadených soudních rozhodnutí.

III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele

6. Soudce zpravodaj podle zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.

7. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že argumentace použitá v ústavní stížnosti nemá podle jeho názoru ústavněprávní relevanci, neboť stěžovatel fakticky toliko zpochybňuje právní závěr krajského soudu vyvozený z výkladu a 3 , že zpětná účinnost se vztahuje toliko na osvobození od soudních poplatků. Krajský soud setrvává na svém názoru, že odměna za zastupování náleží zástupci ustanovenému podle až za úkony právní služby provedené po právní moci usnesení o jeho ustanovení, proto navrhuje ústavní stížnost, která nedosahuje ústavněprávní roviny, odmítnout.

8. Okresní soud ve svém vyjádření toliko odkázal na obsah svého napadeného rozhodnutí.

9. Výše rubrikovaná vyjádření byla stěžovateli zaslána k replice, který Ústavnímu soudu sdělil, že setrvává na své právní argumentaci, a zdůraznil, že soud o žádosti o ustanovení právního zástupce rozhoduje až v průběhu řízení. To se zahajuje podáním návrhu na jeho zahájení. Tento návrh však obvykle není účastník schopen vypracovat sám, takže bez ustanoveného zástupce by nejspíš podán nebyl a nebylo by ani zahájeno řízení. To by mohlo mít pro žalobce nepříznivé důsledky, zejména při zmeškání některé z rozhodných lhůt. Mnohdy usnesení o ustanovení zástupce nabývá z různých důvodů právní moci až v průběhu řízení, po koncentraci, nebo někdy i po právní moci rozhodnutí ve věci samé. V takových případech by bylo právo na právní pomoc v řízení před soudy (y) zmařeno. Z uvedených důvodů na své ústavní stížnosti setrvává.

IV. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž nemusí být právně zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud předně konstatuje, že rozhodování o odměně advokáta coby ustanoveného zástupce či opatrovníka podle je co do podstaty odlišné od rozhodování o náhradě nákladů řízení účastníků řízení podle a násl. , byť v obou případech zpravidla jde především o odměnu a hotové výlohy advokáta. Je totiž třeba vyjít z toho, že je-li účastníku řízení ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Stát se v takovém případě de facto ocitá v roli advokátova klienta, a tudíž i jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a jiný postup v takovém případě zpravidla nelze považovat za správný a spravedlivý [srov. nález ze dne 11. 4. 2006

sp. zn.

(N 82/41 SbNU 79)].

12. Úvahy krajského soudu, jak je vyjádřil ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, o principiální podružnosti rozhodování o náhradě nákladů řízení z hlediska zachování práva na spravedlivý proces tedy v daném případě nejsou namístě. Jde totiž o výkon povolání (podnikatelské činnosti) podle y, jež je pod ochranou moci soudní. Odlišnosti plynoucí z povahy věci a odborné zdatnosti účastníků řízení v žádném případě nemohou odůvodnit zásadní omezení všech základních postulátů řádného soudního řízení, jež vyplývají z ústavního pořádku.

13. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že žalobce zastoupený stěžovatelem na základě plné moci ze dne 20. 3. 2012 (založené na č. l. 4 soudního spisu) podal k okresnímu soudu přípis ze dne 26. 3. 2012 označený jako "návrh na vydání platebního rozkazu a žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce" (založený na č. l. 1 až 3 soudního spisu), ve kterém v části VII odůvodňuje žádost žalobce o přiznání práva na osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce, a to stěžovatele. Okresní soud usnesením ze dne 14. 5. 2012 č. j. -52 mj. rozhodl, že žalobci byl ustanoven k ochraně jeho zájmů zástupce z řad advokátů, a to stěžovatel. Okresní soud v citovaném usnesení uvedl, že žalobce je těžce zdravotně postižený, nepohyblivý a zcela odkázán na pomoc třetí osoby (byl mu přiznán IV. stupeň závislosti), přičemž není schopen si hradit náklady právního zastoupení v dané věci a nemůže ani v tomto soudním řízení vzhledem ke svému zdravotnímu stavu sám vystupovat a náležitě hájit své zájmy, pročež vyhověl jeho žádosti a ustanovil mu právního zástupce - stěžovatele.

14. Na předmětnou situaci zcela dopadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. , podle kterého právo na zaplacení hotových výdajů a odměny za zastupování vůči státu podle má jen ten advokát, který byl účastníku ustanoven, a v zásadě jen za úkony, které provedl od ustanovení, a také za úkony, které byly nutné k tomu, aby soud mohl o osvobození od soudních poplatků rozhodnout (tedy především vypracování žádosti o osvobození od nich a související úkony). Ústavní soud shledává, že uvedený výklad předmětného ustanovení provedený Nejvyšším soudem je souladný s právem ustanovených zástupců na spravedlivou odměnu za práci podle y, přičemž v podrobnostech a výkladu jednoduchého práva lze na něj toliko odkázat; Ústavní soud na jeho výkladu neshledal žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by znamenalo jeho případnou neústavnost. Nejvyšší soud v odůvodnění citovaného usnesení provedl jasný, rozumný a logický výklad předmětného ustanovení [viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012

sp. zn.

(N 61/64 SbNU 723)]. Na tom nic nemění, že stěžovatel se dovolává y, který mj. zaručuje právo zaměstnanců na spravedlivou odměnu za práci. Stěžovatel však nevystupuje v pozici zaměstnance podle , , ve znění pozdějších předpisů, nýbrž jako podnikatel podle y, na kterého se vztahují právní předpisy o poskytování právních služeb.

15. Při aplikaci výše uvedeného závěru na nyní posuzovanou věc Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel převzal právní zastoupení žalobce a současně s podanou žalobou podal žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Stěžovatel tak ve smyslu citovaného usnesení Nejvyššího soudu provedl úkony nutné k tomu, aby soud mohl o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce vůbec rozhodnout. Neprovedl-li by stěžovatel tyto úkony, okresní soud by vůbec rozhodnout nemohl. Ze soudního spisu je nadto více než patrné, že vzhledem k zdravotnímu stavu žalobce opravdu není představitelné, aby tento i tyto elementární právní úkony (tedy zejména sepsání laického podání žádosti o osvobození od soudních poplatků) zvládl sám. S přihlédnutím k právě uvedenému Ústavní soud shledal, že jak okresní soud, tak krajský soud v nyní posuzované věci výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu nerespektovaly, přičemž se ani od něj v napadených rozhodnutích nikterak nedistancovaly či se vůči němu argumentačně nevymezily. Stěžovateli nepřiznaly dva úkony právní služby (blíže sub 3).

16. Otázkou pro Ústavní soud však zůstává, zda toto pochybení obecných soudů (tedy nerespektování judikatury Nejvyššího soudu) zasáhlo do ústavně garantovaných práv stěžovatele. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, nikoliv každé porušení norem podústavního práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje zároveň i porušení základního práva jednotlivce. Avšak jeho porušení v důsledku libovůle (vykonávané např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce [srov. nález ze dne 14. 3. 2002

sp. zn.

(N 30/25 SbNU 237)].

17. Ústavní soud zkoumal, zda napadená rozhodnutí nezasahují do základního práva stěžovatele garantovaného v již zmíněném y (právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost) a v Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tj. do základního práva na legitimní očekávání v určitý postup orgánů veřejné moci, které bude odpovídat jednoznačnému obsahu právního řádu. Přihlížení k legitimním očekáváním je nepominutelnou dimenzí zákonnosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 2006

sp. zn.

(N 125/41 SbNU 551; 409/2006 Sb.)].

18. Legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je nejen podle judikatury Ústavního soudu [srov. např. nálezy ze dne 9. 3. 2004

sp. zn.

(N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.) nebo ze dne 11. 11. 2003

sp. zn.

(N 131/31 SbNU 173) či ze dne 14. 7. 2004

sp. zn.

(N 94/34 SbNU 19)], ale i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000 č. 33202/96 nebo Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001 č. 34049/96) integrální součástí ochrany majetkových práv. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004 č. 31443/96) pojem "majetek" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátního práva. Pro účely tohoto ustanovení jsou za "majetková práva", resp. "majetek", také považována další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance legitime / legitimate expectation).

19. Ochrana legitimního očekávání jakožto integrální součásti základního práva podle Dodatkového protokolu k Úmluvě by měla nalézt reflexi v jednotlivých ustanoveních podústavního práva, resp. v jejich výkladu, který podávají obecné soudy, jež jsou k ochraně základních práv zavázány y. Proto musí být přijat takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva legitimního očekávání. Jinak řečeno, legitimní očekávání nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž jde o základní právo zaručené jednotlivcům ústavním pořádkem, které v daném případě působí ve vztahu jednotlivce vůči obecným soudům, tj. státní moci. Soudy jsou pak zavázány (y) poskytovat tomuto základnímu právu ochranu cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva [srov. nález ze dne 11. 4. 2006

sp. zn.

(N 82/41 SbNU 79)].

20. V posuzované věci to konkrétně znamená, že stěžovatel se v této souvislosti mohl legitimně spoléhat na to, že obecné soudy v nyní projednávané věci budou postupovat v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho usnesení ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. .

21. Nárok stěžovatele na přiznání odměny ustanoveného advokáta, ač vznikl v souvislosti s procesem (občanským soudním řízením) a je upraven v předpise procesním, je svou povahou nárokem hmotněprávním [srov. obdobně nález ze dne 30. 11. 2010

sp. zn.

(N 240/59 SbNU 443)], a je proto kryt ústavně zaručeným právem legitimního očekávání uspokojení daného nároku. Rozhodování soudů musí respektovat princip proporcionality, který vyžaduje, aby zásahy do základního práva na legitimní očekávání byly minimalizovány na co nejnižší možnou míru, což se nestalo. Jelikož z hlediska ústavnosti odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nemůže obstát, nezbývá Ústavnímu soudu než uzavřít, že obecné soudy porušily zákaz libovůle a pravidla fair procesu, když nerespektovaly jednoznačný právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. , přičemž se ani od něj v napadených rozhodnutích nikterak nedistancovaly či se vůči němu argumentačně nevymezily. Tím zasáhly do základního práva stěžovatele na legitimní očekávání podle Dodatkového protokolu k Úmluvě, a to ve spojení s jeho právem na podnikání formou poskytování právních služeb podle y, a v důsledku toho mu neposkytly jeho právo na soudní ochranu podle y.

22. Ústavní soud proto podle ústavní stížnosti vyhověl a podle napadená usnesení krajského soudu ze dne 30. 10. 2018 č. j. -1058 a okresního soudu ze dne 31. 8. 2018 č. j. -1044 zrušil. Ústavní soud neočekával od ústního jednání další objasnění věci, pročež od něj upustil podle věty první .