Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1463/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Sousedíka, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. ledna 2019 č. j. -74, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a a) Jiřího Albrechta a b) Drahoslavy Albrechtové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle d.

2. Usnesením ze dne 3. 9. 2019 č. j. -41 Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") podle (dále jen " ") zastavil řízení o stěžovatelově žalobě proti vedlejším účastníkům o zaplacení 365 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále rozhodl, že žádný z účastníků podle nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že se stěžovateli vrací část zaplaceného soudního poplatku (výrok III).

3. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zastavil řízení o odvolání stěžovatele (výrok I), k odvolání vedlejších účastníků změnil usnesení okresního soudu ve výroku II tak, že podle ustanovení věty první je stěžovatel povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit vedlejším účastníkům společně a nerozdílně částku 12 196,80 Kč (výrok II), a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 6 279,90 Kč (výrok III).

II.

Stěžovatelova argumentace

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby tato ústavní stížnost byla spojena s ústavní stížností vedenou pod

sp. zn.

, neboť u obou věcí jde o totožný základ sporu, jenž spočíval v tom, že mu vedlejší účastníci měli zaplatit smluvní pokutu 1 000 Kč denně, kdy podal celkem 5 žalob, a to "vždy postupně za další dny, kdy vedlejší účastníci neplnili svůj závazek". Dále v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud rozhodl hrubě v rozporu s procesním právem, když se věcně nevyrovnal s argumentem, že zánik sporu byl zapříčiněn chováním vedlejších účastníků. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2014

sp. zn.

(N 38/72 SbNU 431) s tím, že považuje rozdíl mezi vznikem sporu a jeho zánikem "za přiléhavý".

5. Stěžovatel uvádí, že uzavřel s vedlejšími účastníky smlouvu o pomoci v řízení o neplatnost dražby, vedeném u okresního soudu pod sp. zn. , vedlejší účastníci mu však neuhradili sjednanou odměnu, a tak se domáhal u soudu zaplacení smluvní pokuty. "Zánik sporu" měla dle stěžovatele zavinit třetí osoba, resp. soud tím, že pochybil při doručování rozhodnutí o odvolání ve výše uvedené věci, takže v ní vedlejší účastníci nakonec (kvůli změně právního názoru Nejvyššího soudu, k níž v mezidobí došlo) nebyli úspěšní, resp. podanou žalobu byl "nucen" vzít zpět pro chování vedlejších účastníků, které mělo spočívat v tom, že záměrně nevyužili jeho rad ohledně dovolacího řízení, a proto v něm nebyli úspěšní, což má dle stěžovatele být z hlediska rozhodování o nákladech řízení obdobou toho, kdy žalovaný po podání žaloby splní svůj dluh.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. ve vztahu k napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do dané rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

8. Předně nutno zmínit, že se stěžovatel domáhá zrušení celého usnesení krajského soudu, z ústavní stížnosti však není zřejmé, z jakých důvodů by měl být zrušen i jeho výrok I, což ústavní stížnost v této části činí - z povahy věci - zjevně neopodstatněným návrhem.

9. Jde-li o výrok II a na něj navazující výrok III napadeného usnesení, zde se uplatní závěry Ústavního soudu vyslovené v usnesení ze dne 18. 6 2019

sp. zn.

, které bylo vydáno v obdobné věci téhož stěžovatele, zejména pak ty, kde se konstatuje, že jde o tzv. bagatelní věc, jejíž možný ústavněprávní význam ještě snižuje skutečnost, že v ní jde o náklady řízení (viz sub 6 a 8 uvedeného usnesení), případně i ty, které se týkají interpretace a aplikace , a to pro případ, že by snad

stěžovatel - prostřednictvím poukazu na výše označený nález Ústavního soudu - namítal, že jeho věc měla být obecnými soudy posouzena z hlediska tohoto ustanovení (viz sub 7 uvedeného usnesení).

10. K tomu třeba doplnit, že podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s tím, jak krajský soud interpretoval a aplikoval podústavní právo, konkrétně jak (s ohledem na konkrétní okolnosti případu) posoudil otázku tzv. procesního zavinění účastníků na zastavení daného řízení ve smyslu Jak totiž plyne z napadeného usnesení, skutečnosti, na nichž stěžovatel staví svou ústavní stížnost, krajský soud již vzal, resp. musel vzít v úvahu, a to vzhledem k tomu, že jimi okresní soud odůvodnil své rozhodnutí [tedy že se podle žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává], nicméně za relevantní považoval skutečnosti jiné. Za této situace by nebylo možné považovat ústavní stížnost za opodstatněnou, i kdyby o "bagatelní" věc vůbec nešlo, neboť věcná správnost rozhodnutí obecného soudu není referenčním kritériem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti podle . Jinak řečeno, řešení otázky, zda je namístě použít ustanovení věty druhé , protože jde o obdobnou situaci, jako když žalovaný svůj dluh v průběhu řízení splní, jak stěžovatel tvrdí, anebo tomu tak není, je na uvážení obecných soudů a Ústavní soud se necítí být oprávněn do takového rozhodování zasahovat.

11. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručeného základního práva, kterého se stěžovatel dovolává, Ústavní soud jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu