Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1055/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Mgr. Ilony Urbanové a Ing. Miroslava Urbana, zastoupených JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. 10. 2016 č. j. -61 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2019 č. j. -49, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle , a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu obce Oldřichov v Hájích (dále jen "vedlejší účastník"), která vyhodnotila námitku stěžovatelů k návrhu územního plánu pouze jako připomínku a v odůvodnění schváleného územního plánu se s ní nevypořádala. Zařazením pozemků ve vlastnictví stěžovatelů do kategorie ploch veřejného prostranství bylo podle názoru stěžovatelů zasaženo do jejich práva vlastnického a práva podnikat, neboť je jim bráněno v provozování zemědělské činnosti. K porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které uvedený postup vedlejšího účastníka aprobovaly a nezabývaly se proporcionalitou přijatého řešení.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se domáhali zrušení opatření obecné povahy č. 1/2014 - územního plánu vedlejšího účastníka schváleného zastupitelstvem dne 6. 10. 2014, usnesením č. 5/32/2014 (dále též "ÚP Oldřichov v Hájích") - a to v části týkající se pozemků p. č. X1, 2095/1 a X2, vše v k. ú. Oldřichov v Hájích, které jsou ve vlastnictví stěžovatelů a které byly zařazeny do kategorie ploch veřejných prostranství (označených písmenem P). V záhlaví označenými rozsudky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zamítl žalobu stěžovatelů a Nejvyšší správní soud následně zamítl jejich kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté y (srov. nález

sp. zn.

). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti jako další soudní instance a ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek uplatněných stěžovateli v řízení před správními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti opatření obecné povahy, kterým byl vydán územní plán vedlejšího účastníka. V jejich postupu nelze spatřovat žádné prvky svévole. Oba soudy při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními , a rovněž , stavební zákon. Zvláště podrobně se pak oba soudy zabývaly námitkou stěžovatelů spočívající v posouzení povahy jejich podání ze dne 6. 5. 2003, když došly k závěru, že "není podstatné, jak stěžovatelé své podání formálně nazvali; podstatný je jeho obsah a především pak to, že v dané fázi procesu pořízení územního plánu stavební zákon zcela jednoznačně podání námitek neumožňoval." Až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání konkrétních námitek stěžovatelů došly oba soudy k závěru, že stěžovatelé byli ve fázi "řízení o územním plánu" procesně pasivní, vedlejší účastník při jeho vydání nepochybil a opatření obecné povahy bylo vydáno v souladu s právními předpisy.

Ústavní soud k tomu dodává, že procesní pasivita stěžovatelů měla na soudní přezkum vliv z hlediska jeho intenzity, nikoliv z hlediska jeho samotné přípustnosti. Před správními soudy tak po věcném přezkumu zpravidla nelze uspět s tvrzením o nepřezkoumatelném, nedostatečném či nesprávném vyvážení veřejných a soukromých zájmů, pokud tyto zájmy nebyly uplatněny v příslušné fázi řízení o územním plánu. Závěr Nejvyššího správního soudu, že procesní pasivita stěžovatelů nebyla způsobena objektivními okolnostmi a za tohoto stavu by bylo možno jejich návrhu vyhovět toliko v případě závažných důvodů, shledal Ústavní soud ústavně konformním. Správními soudy citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 18. 1. 2011 č. j. -185) přitom za tyto závažné důvody považuje porušení kogentních procesních a hmotněprávních norem chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné povahy. Ústavní soud ověřil, že oba soudy tyto závažné důvody v napadených rozhodnutích zohlednily a svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečným způsobem odůvodnily.

Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu y není možné vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu