Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3758/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Železárny-Annahütte, spol. s r.o., se sídlem Dolní 100, Prostějov, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018 č. j. -145 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016 č. j. -107, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení , a d (dále jen " "), a y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 5. 2015 č. j. -75 zamítl žalobu 1. správcovské a konkursní, v. o. s. (insolvenční správce dlužníka - společnosti Ferrosit, s. r. o.; dále jen "žalobce" a ve druhém případě "dlužník") o určení neúčinnosti ve výroku specifikované kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou (dále jen "stěžovatelka") jako kupujícím a dlužníkem jako prodávajícím (dále jen "kupní smlouva"). Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že kupní smlouva je neúčinná. Soud po doplnění dokazování a skutkového stavu dovodil, že kupní smlouva byla zvýhodňujícím právním úkonem, neboť dlužník ji uzavřel se stěžovatelkou v době, kdy byl v úpadku ve smyslu , o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen " "). Za tohoto stavu dlužník prodal majetek stěžovatelce, aniž by se mu však v důsledku jednostranného zápočtu ze strany stěžovatelky dostalo jakéhokoliv přiměřeného protiplnění v podobě sjednané kupní ceny [ ]. V důsledku toho se mu nedostalo finančních prostředků, které by mohl použít k úhradě svých závazků vůči ostatním věřitelům. Podstatnou okolností byla skutečnost, že tento stav dlužník stěžovatelce umožnil. Vrchní soud proto uzavřel, že kupní smlouva je neúčinným právním úkonem dlužníka ve smyslu až odst. 3 , přičemž ji nelze hodnotit jako právní úkon uvedený v .

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl podle a odst. 2 jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v a nebylo přípustné ani podle , neboť dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož je sporná kupní smlouva právním úkonem bez přiměřeného protiplnění, odpovídá vlastní ustálené judikatuře. Dovolací soud zdůraznil, že o tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Dále poukázal především na to, že uzavře-li dlužník, který nemá další majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji věci, jejíž součástí je dohoda o započtení dříve splatných pohledávek věřitele na pohledávku dlužníka z titulu kupní ceny, takže dlužník reálně obdrží jen zlomek kupní ceny, je taková kupní smlouva vzorovým příkladem právního úkonu dlužníka "bez přiměřeného protiplnění" ve smyslu . Taková transakce totiž směřuje jen k vytvoření pohledávky (dlužníka proti věřiteli), na kterou si věřitel mohl započíst své (starší) pohledávky vůči dlužníku, čímž by se dlužníku za věc převedenou na věřitele přiměřeného protiplnění (zužitkovatelného k uspokojení dalších věřitelů dlužníka) "reálně" nedostalo. Uvedené platí také tehdy, umožní-li dlužník uzavřením kupní smlouvy se svým věřitelem (v souzené věci stěžovatelkou), která má vůči němu splatné pohledávky, aby věřitel (stěžovatelka jakožto kupující) jednostranně započetl své splatné pohledávky na pohledávku dlužníka z titulu kupní ceny.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnula dosavadní procesní vývoj, popsala meritum věci a uvedla, že se oba dotčené soudy jí nastolenými otázkami "vůbec nezabývaly", neboť v opačném případě by jim nezbylo než přijmout závěr, že předmětný zápočet byl učiněn ze strany věřitele a nikoliv dlužníka. Naopak oba soudy namísto řádného posouzení individuálních okolností případu zaujaly ryze formalistické stanovisko, čímž došlo k nepřiměřenému ohrožení právní jistoty všech účastníků; to navíc za situace, kdy nedaly stěžovatelce prostor k naplnění dikce . Stěžovatelka se neztotožnila ani s odůvodněním dovolacího soudu, který odkázal na vlastní judikaturu a nezdůvodnil proč je dosavadní rozhodovací praxe správná a naopak proč je argumentace stěžovatelky nesprávná. Současně také uvedla, že z jí celkem pěti v dovolání nastolených otázek zásadního právního významu dvě ignoroval zcela a s ostatními se vypořádal zcela tristním způsobem.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález

sp. zn.

).

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Oba soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud připomíná, že vrchní soud přiléhavě uvedl důvody pro přijetí napadeného rozhodnutí, když mimo jiné zdůraznil, že pro posouzení neúčinnosti kupní smlouvy z hlediska a odst. 2 je zcela nerozhodné, zda stěžovatelka věděla či nikoli, že dlužník v době uzavření kupní smlouvy byl již ve stavu úpadku, když to byl právě dlužník, který po uzavření kupní smlouvy umožnil zánik svého práva s vědomím, že se mu nedostalo finančního protiplnění použitelného k úhradě jeho závazků vůči ostatním věřitelům. Argumentace odvolacího soudu je ve vztahu k těmto závěrům jasná a úplná. Obdobně uzavřel také Nejvyšší soud, když připomněl vlastní judikaturu, kterou ve vztahu k meritu souzené věci podrobněji rozebral; stejně jako odvolací soud připomněl důsledky jednostranného započtení splatné pohledávky pro reálné plnění, jež by bylo využitelné k uspokojení dalších věřitelů dlužníka (srov. také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Ke stěžovatelčině tvrzení, že se neztotožnila s odůvodněním dovolacího soudu, který pouze odkázal na vlastní judikaturu, Ústavní soud navíc (tj. k v předchozím odstavci uvedenému) dodává, že ústavně zaručenému právu na soudní ochranu ( a násl. y) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit (srov. např. nálezy

sp. zn.

a

sp. zn.

). Současně však připomíná, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah povinnosti odůvodnit rozhodnutí se může měnit podle povahy rozhodnutí, musí být posuzován ve světle okolností každého případu a nemůže být chápán jako nezbytnost podrobné odpovědi na každý argument (srov. např. nálezy

sp. zn.

,

a

). Nelze pominout ani argumentaci Ústavního soudu, podle níž je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé (srov. např. usnesení

sp. zn.

).

Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je patrný ucelený myšlenkový postup, jímž soudy dospěly ke svému rozhodnutí. V dostatečné míře je z nich patrno, na jakých zjištěních soudy svá rozhodnutí vystavěly. Oba soudy věci věnovaly náležitou pozornost, aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu