Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 880/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Kateřiny Buršíkové, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018 č. j. -40, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2018 č. j. -96. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle , a d (dále jen " "). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu orgánů finanční správy v rámci daňové kontroly, který byl následně aprobován správními soudy. Stěžovatelka namítá, že právní hodnocení a navýšení její daňové povinnosti bylo provedeno v hrubém rozporu se skutkovými zjištěními vyplývajícími z provedeného dokazování. K tíži stěžovatelky byly zjevně nesprávně a formalisticky vyloženy podmínky pro odpočet výdaje na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Hradci Králové zahájil u stěžovatelky dne 29. 6. 2012 daňovou kontrolu na dani z příjmů fyzických osob za hospodářský rok od 1. 10. 2010 do 30. 9. 2011. Finanční úřad pro Královéhradecký kraj, který se v důsledku nabytí účinnosti , o Finanční správě České republiky, stal správcem daně stěžovatelky (dále jen " "), vydal dne 28. 4. 2015 dodatečný platební výměr č. j. 875924/15/2701-50521-606227, kterým stěžovatelce doměřil daň z příjmů fyzických za rok 2010 ve výši 849 150 Kč a současně jí uložil povinnost uhradit penále ve výši 169 830 Kč. Podle stěžovatelka neprokázala, že výdaje na reklamní a zprostředkovatelské služby, jakož i na stavební, úklidové a pomocné práce, které měla uhradit v rozhodnutí jmenovaným obchodním společnostem, byly skutečně vynaloženy, resp. neprokázala, jakou částku skutečně uhradila a komu. Odvolání stěžovatelky Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 1. 6. 2016 č. j. 22644/16/5200-10421-711811 zamítlo. Výše citovaným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky a následně Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , přísluší Nejvyššímu správnímu soudu. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté y (srov. nález

sp. zn.

). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti jako další soudní instance a ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.

Námitky stěžovatelky představují pouhé pokračování polemiky s právními závěry správních soudů a souhrnně jde o všechny námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v odvolacím daňovém řízení, jakož i v řízeních před správními soudy. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance, která mu nepřísluší.

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud - jakož před ním i soud krajský - se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními , daňový řád (dále jen " ") a , o daních z příjmů (dále jen " "). Oba soudy se zabývaly rozložením důkazního břemene v daňovém řízení a naplněním podmínek pro přiznání nároku na odpočet daně z příjmu fyzických osob, přičemž dospěly ke shodnému závěru, že povinnost tvrzení i břemeno důkazní ohledně existence a výše vynaloženého výdaje i ohledně jeho účelu nese daňový subjekt. Pokud daňový subjekt v daňovém řízení neunese důkazní břemeno, z jím tvrzených skutečností se nevychází. Závěry správních soudů, že předmětné výdaje nemohly být považovány za výdaj ve smyslu zákona o daních z příjmů, resp. že doměření daně z příjmů proběhlo v souladu se zákonem, jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické.

Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu nese v daňovém řízení důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit (nález

sp. zn.

). Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch , neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v daňového řádu. Takový závěr Ústavní soud považuje konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo ji tvrdí (srov. např. nález

sp. zn.

). Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Daňový doklad, který jen simuluje (bez rozdílu, zda jde o simulaci absolutní či relativní) uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem (usnesení

sp. zn.

).

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Tvrzení o porušení y stěžovatelka nepodložila relevantní ústavněprávní argumentací. Pokud zásahem do vlastnického práva mělo být doplacení daně z příjmů fyzických osob a od toho se odvíjející snížení majetku stěžovatelky, lze tento zásah považovat za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu