Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1290/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Petry Jelínkové, zastoupené JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 1/II, 377 01 Jindřichův Hradec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -261 ze dne 12. 2. 2019 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení d.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky i žalované podaná proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. -229 ze dne 1. 6. 2018 ve věci žaloby stěžovatelky na peněžité plnění z titulu bezdůvodného obohacení, která je vedena u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. . Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nesplňují povinné náležitosti, pročež nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části. Stěžovatelka poukázala na to, že v podaném dovolání neuvedla citaci všech důvodů přípustnosti dovolání, ale pouze dva z nich, a to s cílem upozornit Nejvyšší soud na nesprávný právní názor odvolacího soudu. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti přiblížila.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, příslušný spisový materiál i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se shoduje s Nejvyšším soudem, že stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku krajského soudu, aniž řádně vymezila přípustnost dovolání. Stěžovatelka v něm totiž fakticky žádala odchylné právní posouzení věci oproti odvolacímu soudu. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ze zákona dán není. Stěžovatelka v dovolání uplatnila dva obecné předpoklady přípustnosti, a to odchýlení se krajského soudu od ustálené rozhodovací praxe a dále požadavek na odchylné posouzení vyřešené právní otázky. Nutno zde připomenout, že jednak se oba tyto předpoklady navzájem vylučují (buď dovolatel naříká nežádoucí odchylku odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe, anebo žádá Nejvyšší soud o přehodnocení již existující sjednocené judikatury, kterou se ale odvolací soud řídil), jednak stěžovatelka žádnou relevantní právní otázku dovolacímu soudu nepoložila. Namísto toho Nejvyššímu soudu předestřela svoji verzi skutkového stavu, na jejímž pozadí měla právní názor odvolacího soudu za nesprávný (viz dovolání na č. l. 237 - 238 příslušného soudního spisu). Stěžovatelka tedy v prvé řadě neoznačila právní otázku, jež by byla vůbec způsobilá naplnit, byť i v hrubých rysech, požadavky alespoň jednoho z předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka pouze v obecné rovině zmínila zákonná východiska bezdůvodného obohacení s odkazem na někdejší ustanovení dříve platného . Odmítnutím dovolání pro vady tak Nejvyšší soud do práva stěžovatelky na spravedlivý proces nezasáhl.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu