Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1816/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. W., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem, se sídlem Zahradnická 74, Příbram III, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019 č. j. -33 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018 č. j. -358, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení a y a y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017 č. j. -253 byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví a přečinem výtržnictví. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 16 měsíců. Stěžovatel se uvedených přečinů dopustil tím, že v noci v baru před větším počtem hostů úmyslně fyzicky napadl poškozeného, do kterého nejprve strčil ramenem a poté ho bez varování udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zranění spočívající ve zlomenině nosních kůstek s posunem úlomků na levou stranu, které poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne.

3. Poprvé ve věci rozhodl odvolací Krajský soud v Praze tak, že usnesením ze dne 30. 3. 2017 č. j. -231, zrušil k odvolání stěžovatele první odsuzující rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 1. 2017 č. j. -206 v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně. Po zrušení uvedeného rozsudku krajským soudem byl stěžovatel opět stejně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017 č. j. -253. Podruhé ve věci rozhodl odvolací Krajský soud v Praze z podnětu odvolání stěžovatele tak, že rozsudkem ze dne 8. 8. 2017 č. j. -276 zrušil opět stejně odsuzující rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017 č. j. -253 v celém rozsahu, nově ale již sám rozhodl ve věci tak, že uznal obviněného vinným pouze přečinem výtržnictví a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017 č. j. -276 byl ale k dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018 sp. zn. a odvolacímu soudu bylo přikázáno věc znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud takto rozhodl, když přisvědčil námitkám nejvyššího státního zástupce, že odvolací soud se sice ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu uvedenými ve výroku o vině rozsudku okresního soudu, které také převzal do výroku o vině, dále jako správný zhodnotil také závěr okresního soudu týkající se vzniklého následku, a to včetně omezení poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne. Nesprávně ale dospěl k závěru, a to s ohledem na potíže, které poškozený měl, že nebyl po dobu delší jednoho týdne podstatně omezen v obvyklém způsobu života, že tedy stěžovatel nenaplnil také znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví. Po zrušení výše uvedeného rozsudku nově ve věci rozhodl odvolací Krajský soud v Praze tak, že usnesením ze dne 28. 8. 2018 č. j. -358 odvolání obviněného proti výroku o vině i trestu rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017 č. j. -253 jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že došlo ze strany soudů k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku z pohledu nesprávného právního posouzení pojmového znaku ublížení na zdraví a naopak nedošlo k náležitému objektivnímu právnímu posouzení, jež se nepochybně odvíjí od náležitého a úplného objasnění skutkového stavu věci. Soudy podle stěžovatele nerespektovaly zákonnou povinnost opatřit důkazy v souladu s požadavky § 2 odst. 5 trestního řádu. Ani hodnocení důkazů, které byly v průběhu trestního řízení provedeny, neodpovídá zásadě upravené v § 2 odst. 6 trestního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že vznikly pochybnosti o zdravotním stavu poškozeného, přičemž obecné soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku. Dále poukazuje na to, že je bezúhonným občanem a stále trvá důvod odebrání jeho zbrojního průkazu, jenž byl jedním z předpokladů jeho zaměstnání, pročež trpí i jeho rodina. Dále polemizuje se znaleckým posudkem znalce Petra Hrubého a vyjadřuje své přesvědčení o nevěrohodnosti výpovědi poškozeného a popisuje jeho předúrazový stav. Uzavírá, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel se domnívá, že existují rozumné pochybnosti o jeho vině, a proto jsou napadená rozhodnutí i v rozporu se zásadou presumpce neviny.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

8. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy řádně posoudily námitky stěžovatele a odůvodnily, proč jim nedaly zapravdu. Ústavnímu soudu nepřísluší do jejich závěrů zasahovat, neboť spočívají v posouzení podústavního práva.

9. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu