Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1439/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, č. j. -297, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Antonína Janečka, jako vedlejšího účastníka řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") ze dne 26. 4. 2018, č. j. -185, bylo zcela vyhověno žalobě stěžovatele. Nalézací soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli 2 360 000 Kč (výrok I.), a dále na náhradě nákladů řízení 303 722,90 Kč (výrok II.).

Vedlejší účastník podal proti rozsudku nalézacího soudu odvolání, na základě kterého byl vydán napadený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), kterým byl výrok I. soudu nalézacího potvrzen. Výrok II. o nákladech řízení byl odvolacím soudem změněn tak, že jejich výše činí 120 400 Kč; jinak byl potvrzen a bylo rozhodnuto též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Výrokem I napadeného rozsudku odvolacího soudu tak byl změněn výrok II nalézacího soudu - odvolací soud přiznal stěžovateli pouze právo na náhradu nákladů za zaplacený soudní poplatek a podle ust. , nikoli však právo na náhradu nákladů právního zastoupení stěžovatele advokátem.

Ve výše uvedeném spatřuje stěžovatel zjevné porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel má dále za to, že bylo rovněž porušeno právo zaručené v y na rovnost účastníků řízení, na právní pomoc podle y a právo vlastnit majetek ( y). Stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavně zaručených základních práv a svobod ve skutečnosti, že mu v řízení před odvolacím soudem nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů právního zastoupení, ačkoliv měl v předmětném sporu proti vedlejšímu účastníkovi plný úspěch.

Ohledně účelnosti vynaložených nákladů, která je jednou z podmínek přiznání náhrady nákladů řízení, odvolací soud dospěl k názoru, že náklady na právní zastoupení stěžovatele nebyly účelně vynaložené, přičemž vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013,

sp. zn.

. Stěžovatel je však toho názoru, že zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu na posuzovanou věc nedopadá. Stěžovatel především podotýká, že každý jednotlivý případ vždy vykazuje určitá specifika, a je tedy nutné k němu přistupovat individuálně. Stěžovatel je toho názoru, že nelze bez dalšího tvrdit, že náklady na právní zastoupení, byť se týkaly statutárního města, nebyly účelně vynaložené, neboť nejprve by se soud musel zabývat otázkou, co je pro dané statutární město (v tomto případě tedy pro stěžovatele) a jeho rozpočet finančně výhodnější - zda personální posílení příslušných právních oddělení, externí služby specializovaných právníků či advokátních kanceláří.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost je sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.

K samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].

Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by měl zrušit napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu.

Odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení odlišně od soudu nalézacího, a to zejména s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013,

sp. zn.

, podle kterého lze u statutárních měst (zásadně) presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Odvolací soud vysvětlil, že v daném případě je předmětem řízení zaplacení smluvní pokuty a jde o několikátý typově shodný spor mezi stejnými účastníky, takže je v možnostech a schopnostech stěžovatelky hájit její práva samostatně - nejde o specifický a unikátní případ, pro který by bylo nutné vyhledat pomoc profesionála poskytujícího právní služby. Rozhodnutí odvolacího soudu je řádně odůvodněno a Ústavní soud nenašel jediný důvod pro jeho zrušení. Takzvané právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi právo na úspěch ve věci, ale právo na její projednání podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě stalo.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu