Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1652/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Tomáše Benetky, zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. -125, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a obchodní korporace Hlista & Pril, v. o. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, insolvenční správkyně dlužnice Miroslavy Benetkové, jako vedlejší účastnice řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V rámci incidenčního sporu vedeného u Městského soudu v Praze (sp. zn. ) bylo posuzováno právní jednání Pavla a Miroslavy Benetkových - prarodičů stěžovatele - a sice darovací smlouva, jíž prarodiče stěžovateli v roce 2012 darovali bytovou jednotku a pozemek v k. ú. Horoměrice, a zároveň bylo zřízeno věcné břemeno užívání nemovitostí k bydlení v jejich prospěch. Vedlejší účastnice namítala, že jednání bylo učiněno v době, kdy již byla Miroslava Benetková v úpadku; domáhal se proto vyslovení neúčinnosti jak darovacího aktu, tak i zřízení věcného břemene ve vztahu k věřitelům M. Benetkové. Městský soud v Praze (dále též "nalézací soud") rozsudkem ze dne 21. 12. 2015 vyslovil, že darovací akt je neúčinný, zamítl však žalobu na vyslovení neúčinnosti zřízení věcného břemene.

Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") k odvolání vedlejšího účastníka změnil napadený rozsudek nalézacího soudu tak, že vyslovil neúčinnost zřízení věcného břemene ve prospěch M. Benetkové. Rozsudek nalézacího soudu stupně byl potvrzen ohledně věcného břemene ve prospěch P. Benetky a darovacího aktu samotného.

Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") následné dovolání odmítl jako nepřípustné napadeným usnesením; uvedl, že rozhodnutí soudů I. a II. stupně je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, doplněnou zejména v poslední době rozsudkem ve věci sp. zn. . Dovolací soud zopakoval, že ujednání o zřízení věcného břemene nebyla oddělitelná od darovacího aktu, nešlo o situaci, kdy by se vedlejší účastník domáhal určení neúčinnosti jen věcného břemene. Odkázal také na ustanovení , z něhož vyplývá, že plnění z neúčinných úkonů náleží do majetkové podstaty dlužníka, a pro účely zpeněžení se na něj hledí jako na majetek dlužníka. Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení , Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, odpovídá dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, ke které se Nejvyšší soud přihlásil (a dále ji doplnil) v rozsudku ze dne 28. února 2017, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozhodnutím dovolací soud porušil jeho "právo na spravedlivý proces" garantované v a násl. d. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelné, a to i s přihlédnutím ke specifikům dovolacího řízení a oprávnění dovolacího soudu odůvodnit odmítavé rozhodnutí stručně. Protože se dovolací soud vyhnul skutečné dovolací argumentaci stěžovatele, a aby to zakryl, rozebral právní otázky, které stěžovatel v dovolání nezpochybnil, porušuje napadené usnesení jakožto akt rozhodovací libovůle stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel již v dovolání uznal, že existuje judikatura, na níž vrchní soud své závěry postavil ( ) a nenamítal rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou; namítal pouze, že je namístě, aby soud danou právní otázku posoudil jinak, což je důvod přípustnosti dovolání výslovně předpokládaný zákonem. Stěžovatel pak ještě zmínil možnost, že by judikát nebylo možné považovat za sjednocenou judikaturu, pročež by důvodem přípustnosti dovolání mohla být absence sjednocené judikatury.

Ústavní soud se seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí i ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost směřuje pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, který je vrcholným orgánem obecné justice a jeho úkolem je řešit v dovolacím řízení pouze mimořádné problémy z oblasti hmotného a procesního práva. Řízení před dovolacím soudem je tudíž z vůle zákonodárce zformalizované, a také proto je v něm povinné zastoupení advokátem. Dovolací řízení je koncipováno tak, že Nejvyšší soud "vybírá", která rozhodnutí podrobí meritornímu přezkumu a která nikoliv. Taková je zákonná úprava, na níž nelze spatřovat nic protiústavního.

Odmítl-li Nejvyšší soud v tomto případě dovolání stěžovatele pro nepřípustnost, neboť nedospěl k tomu, že by měl přehodnocovat své nedávno učiněné judikaturní závěry, své rozhodnutí zároveň odůvodnil a vysvětlil, není Ústavní soud oprávněn do rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu zasahovat. Takzvané právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi výsledek sporu podle jeho představ, ale projednání věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě bezezbytku stalo.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu