Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1638/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele I. K., t. č. v USA v extradiční vazbě, zastoupeného JUDr. Michaelem Mackem, advokátem, sídlem Krovova 101, Praha 9 - Klánovice, proti postupu Městského soudu v Praze, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu

1. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval protiústavnost postupu Městského soudu v Praze (dále jen " "), spočívajícího v nezapočtení stěžovatelovy povinnosti zdržovat se v určitou dobu ve svém obydlí ve Spojených státech amerických (dále jen "Spojené státy") do trestu odnětí svobody, uloženého v řízení sp. zn. , a dalším trváním na mezinárodním zatýkacím rozkazu a vyžádáním si stěžovatele k výkonu trestu v České republice. Uvedeným postupem došlo dle stěžovatele k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z a 2 a d a a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a k ní připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v trestní věci vedené pod sp. zn. uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, za jehož spáchání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, trestu vyhoštění na dobu neurčitou a peněžitému trestu ve výši 250 000 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Dne 2. 7. 2004 vydal k zadržení stěžovatele mezinárodní zatýkací rozkaz, neboť je občanem Spojených států a z jeho postoje je zřejmé, že dobrovolně trest odnětí svobody v České republice nevykoná. Dne 31. 5. 2010 sdělilo Ministerstvo spravedlnosti České republiky (dále jen "ministerstvo spravedlnosti") , že tohoto dne byla předána k odeslání diplomatickou cestou Ministerstvu spravedlnosti Spojených států žádost o vydání stěžovatele. Následně byl stěžovatel ve Spojených státech zadržen a umístěn na určitý čas do vazby.

3. Podnětem ze dne 17. 1. 2019, doplněným podáním ze dne 27. 2. 2019, stěžovatel sdělil ministerstvu spravedlnosti, že již byl na osobní svobodě omezen delší dobu, než je celý uložený trest. Z toho důvodu navrhl, aby ministerstvo tento protiprávní stav napravilo. Ministerstvo spravedlnosti tento podnět zaslalo , který se k němu dne 20. 3. 2019 vyjádřil tak, že se stěžovatelovými námitkami neztotožňuje a trvá na stěžovatelově vydání. Započítat do vykonaného trestu lze dle městského soudu pouze dobu strávenou ve vazbě, v níž stěžovatel byl (v obou zemích) 3 roky, 11 měsíců a 17 dnů. Dle městského soudu nelze k této době analogicky podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), započítat i povinnost stěžovatele zdržovat se ve stanoveném časovém období v určitém obydlí nebo jeho části. Po propuštění z vazby ve Spojených státech byl stěžovateli uložen zákaz nočního vycházení (mezi 23.00 a 6.00 hod.), kdy byl stěžovatel povinen zdržovat se v určeném obydlí. Tento názor dle městského soudu odpovídá i judikatuře Soudního dvora Evropské unie. Zároveň americká strana výslovně české orgány upozornila na to, že stěžovateli nebyla nařízena domácí vazba či domácí vězení. Proto stěžovateli zbývá vykonat ještě 6 měsíců a 13 dnů trestu odnětí svobody. tedy požádal ministerstvo, aby byl za účelem sledování této doby informován, zda se stěžovatel nadále nachází v extradiční vazbě.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že v daném trestním řízení byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a šesti měsíců, avšak celkové trvání vykonané vazby v České republice, stále vykonávané vydávací vazby ve Spojených státech a omezení osobní svobody stěžovatele, stanovením mu povinnosti zdržovat se po určitý čas v jeho obydlí, již svou dobou překročilo celý uložený trest. Ve vazebních věznicích strávil stěžovatel v součtu více než 49 měsíců z uloženého trestu 54 měsíců. Jiným omezením svobody byl omezen 24 měsíců. Přestože celková doba omezení stěžovatelovy svobody již překročila uložený trest, sdělil ministerstvu spravedlnosti, že na stěžovatelově vydání trvá a mezinárodní zatýkací rozkaz odvolá, až ministerstvo potvrdí, že stěžovatel vykonal prakticky celý trest. Z toho je zřejmé, že do uloženého trestu nezapočetl dobu, po níž byl stěžovatel omezen na osobní svobodě povinností zdržovat se ve svém obydlí. S takovou interpretací stěžovatel nesouhlasí. Uvedené ustanovení zakládá dle stěžovatele povinnosti soudu použít ustanovení o započítání vazby i na povinnost zdržovat se ve stanoveném čase v určeném obydlí. Soud nemá v takovém případě žádnou možnost diskrece. Stěžovatelovo omezení jednoznačně spadalo pod uvedenou povinnost. Stěžovatel měl povinnost nevycházet ze svého obydlí mezi 23.00 a 6.00 hod. sice tuto povinnost účelově nazval zákaz vycházení, na její podstatě, povinnosti zdržovat se v obydlí, to však dle stěžovatele nic nemění. V českém právním řádu není žádný ekvivalent zákazu vycházení. Daná povinnost byla navíc rozšířena o další, například nosit elektronický náramek (a jeho provoz hradit), hlásit se v rámci intenzivní předsoudní kontroly, odevzdat cestovní pas, zákaz opustit centrální část státu Kalifornie, zákaz přiblížit se k letišti, přístavu či nádraží, nemožnost změnit bydliště, povinnost hledat práci, zákaz kontaktu s určitými osobami (např. svědky), zákaz držet zbraně, zákaz užívat alkohol nebo drogy a povinnost podrobovat se v tomto směru prohlídkám. Tím vším došlo k omezení stěžovatelovy osobní svobody. Konečně soudu nic nebrání, aby uvedené omezení osobní svobody započítal zčásti. Postupem městského soudu však došlo k rozšíření uloženého trestu v rozporu se zákonem. Stěžovatel upozorňuje, že do Spojených států vycestoval zcela legálně a uložením trestu vyhoštění byl v České republice uveden jako nežádoucí a stěžovatel nebyl posléze vpuštěn na území České republiky zpět. Z toho důvodu nenastoupil výkon trestu odnětí svobody. K extradičnímu řízení přistoupila Česká republika až po deseti letech. Vykonáním trestu ve Spojených státech však ztratilo takové řízení opodstatnění. Mezinárodní zatýkací rozkaz však nadále zůstává právním důvodem pro omezení stěžovatelovy osobní svobody. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že výše popsaným postupem městského soudu došlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod, aby Ústavní soud dále zakázal pokračovat v porušování stěžovatelových práv a zároveň mu zakázal trvat na příkazu k dodání stěžovatele do výkonu trestu. Vzhledem k závažnosti zásahu do stěžovatelových práv současně navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o jeho stížnosti přednostně.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel brojí proti postupu městského soudu, proti němuž nemá žádný účinný prostředek k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je tedy přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Ústavní stížnost je založena na nesouhlasu s postupem městského soudu, který odmítl započítat do vykonaného trestu dobu, po níž byl stěžovatel omezen na osobní svobodě tzv. zákazem vycházení v nočních hodinách (a dalšími výše vyjmenovanými omezeními). Ústavní soud však neshledal v postupu městského soudu porušení stěžovatelových ústavních práv.

8. Stěžovatel své právo na započítání uvedeného období do vykonaného trestu odvozuje z ustanovení , jež zní: "ustanovení odstavců 1 až 3 se obdobně užijí na započítání předběžné, vydávací a předávací vazby vykonané podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a na započítání povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části uložené obviněnému podle § 73 odst. 3 trestního řádu do trestu uloženého pro týž skutek." K tomu lze doplnit, že zmíněná ustanovení odst. 1 až 3 upravují, stručně řečeno, povinnost soudu započítat dobu strávenou ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody do uloženého trestu. Stěžovatelem dovolávaný se však dle Ústavního soudu ve stěžovatelově případě vůbec neaplikuje. Přestože osamocené jazykové znění daného ustanovení může budit dojem, že právě podle něj dojde k započítání času, který stěžovatel strávil ve Spojených státech v extradiční vazbě, případně omezen tzv. zákazem vycházení, systematickým výkladem je třeba dle Ústavního soudu dospět k závěru jinému. Ustanovení se aplikuje v případech omezení osobní svobody (vazba, trest odnětí svobody, atd.) na území České republiky, resp. ze strany jejích orgánů. Konečně, i důsledným jazykovým výkladem podle stěžovatele klíčové věty "na započítání povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části uložené obviněnému podle § 73 odst. 3 trestního řádu" je nutné dospět k závěru, že toto ustanovení odkazuje pouze na českou právní úpravu (§ 73 odst. 3 trestního řádu). Rovněž tak je třeba upozornit na výklad této problematiky provedený Soudním dvorem Evropské unie ve věci JZ v. Prokuratura Rejonowa Łódź - Śródmieście ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. C-294/16, podle kterého taková opatření, jako je domácí vězení po dobu devíti hodin v noci spojené se sledováním dotyčné osoby prostřednictvím elektronického náramku, povinností hlásit se denně nebo několikrát týdně ve stanovených hodinách na policejním komisařství, jakož i zákazem žádat o vydání dokladů umožňujících vycestování do zahraničí, v zásadě nejsou, s ohledem na druh, délku, účinky a podmínky výkonu všech těchto opatření natolik omezující, aby jejich účinkem bylo zbavení osobní svobody srovnatelné s takovým účinkem, jaký vyplývá z uvěznění, a mohla být kvalifikována jako "vazba" s tím, že předkládajícímu soudu nicméně přísluší, aby tuto skutečnost ověřil.

9. Při započítávání omezení osobní svobody v zahraničí musí pak soudy aplikovat (viz k tomu např. Šámal, Pavel a kol. (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1126 a násl.). Toto ustanovení však výslovně nestanovuje povinnost započítat dobu podrobení se omezení podobnému povinnosti zdržet se ve stanoveném čase v určeném obydlí nebo jeho části podle § 73 odst. 3 trestního řádu. Ustanovení se zákonodárce rozhodl novelizovat , kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, , o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů, a , , ve znění pozdějších předpisů. Oproti tomu nepřistoupil k žádné změně . Dle Ústavního soudu tedy postup městského soudu odpovídá výkladu českých právních předpisů. I přes jejich určitou nejednoznačnost nemohl dle Ústavního soudu stěžovatel nabýt legitimní očekávání ohledně délky svého trestu (zásada nulla poena sine lege certa).

10. Toliko pro úplnost lze konstatovat, že takové legitimní očekávání by pak stěžovatel nemohl získat ani při aplikaci , neboť ten uvádí, že k užití ustanovení o započítání jiných omezení osobní svobody dojde toliko "obdobně" a nelze tedy legitimně očekávat započtení významně mírnějšího omezení osobní svobody. Tomu ostatně odpovídá i znění důvodové zprávy zmíněné novely (viz http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=503&CT1=0). V daném případě je z přípisu městského soudu zřejmé, že se intenzitou zásahu do stěžovatelovy osobní svobody zabýval.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

12. Ústavní stížnost byla projednána v co nejkratší možné době, takže již nebylo třeba zabývat se návrhem stěžovatele na její přednostní projednání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu