Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1985/18

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Kubíka, zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Moskevská 637/6, Liberec IV - Perštýn, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, č. j. -531, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. dubna 2017, č. j. -466, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní soud obdržel dne 8. 6. 2018 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a právo na ochranu majetku dle y.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejší účastnice o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a o vypořádání členského podílu v družstvu. Částečným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 10. 2011, č. j. -117, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 8. 2012, č. j. -154, bylo rozhodnuto o zrušení společného nájmu vedlejší účastnice a stěžovatele k družstevnímu bytu a o tom, že výlučným nájemcem tohoto družstevního bytu se stává stěžovatel. Proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 11. 2013, č. j. -181, odmítl. Proti rozhodnutí dovolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 11. 6. 2014,

sp. zn.

, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

3. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 9. 2016, č. j. -398, bylo výrokem I. uloženo stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) částku 705 000 Kč a výroky II. a III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

4. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. -466, výrok prvostupňového soudu ve věci samé potvrdil a změnil pouze nákladový výrok.

5. Nejvyšší soud stěžovatelem podané dovolání usnesením ze dne 27. 3. 2018, č. j. -531, podle odmítl.

II.

6. Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti nejprve rekapituluje předchozí řízení před obecnými soudy. Následuje pasáž, v níž stěžovatel vymezuje rozhodné skutečnosti. V průběhu všech předchozích řízení opakovaně tvrdil, že nájem bytu zanikl uplynutím výpovědní doby dne 31. 8. 2012 (důvodem výpovědi bylo neplacení nájemného). Soudy rozhodly zcela absurdně, že společný nájem zanikl až dne 4. 10. 2012 (dnem pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu). K tomuto datu, tj. ke dni 4. 10. 2012, byla oceněna i členská práva účastníků v bytovém družstvu. Stěžovatel nerozumí tomu, jak soudy mohou k datu 4. 10. 2012 oceňovat právo, které prokazatelně dle spisového materiálu a listin v něm založených zaniklo ke dni 31. 8. 2012.

7. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se spokojil s úvahou odvolacího soudu, který vyslovil pochybnost o regulérnosti výpovědi z nájmu bytu a o tom, že by stěžovatel jako předseda bytového družstva připustil trvalou ztrátu bytu. Má za to, že Nejvyšší soud měl zasáhnout proti postupu odvolacího soudu, který "nevidí žádný důvod k zohlednění výpovědi z nájmu bytu, jelikož je pouze fiktivní a účelová". Dovolací soud se nepochopitelně nezabýval otázkou, zda nájem opravdu zanikl na základě výpovědi dne 31. 8. 2012, a nikoli až rozhodnutím soudu. Přitom však v rozhodnutí konstatoval, že pro posouzení hodnoty členského podílu v bytovém družstvu je zásadní skutečnost, zda je s členským právem spojeno nájemní právo bytu či nikoli, takže zánik společného nájmu bytu dne 31. 8. 2012 na základě výpovědi, a nikoli až konstitutivními účinky soudního rozhodnutí o zrušení práva společného nájmu bytu by v tomto ohledu hrál podstatnou roli.

8. Stěžovatel dále poukazuje na rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 7. 2017, č. j. -51, kterým bylo pravomocně rozhodnuto, že výpověď ze dne 18. 5. 2012 je platná a že tedy na jejím základě došlo k zániku nájmu bytu. Obecné soudy však tvrdí, že k zániku nájmu došlo až rozhodnutím soudu, čímž staví dřívější rozhodnutí soudu nad zákon.

9. Stěžovatel také poukazoval na nesprávnou aplikaci , , na rozhodování o vypořádání, když má za to, že měl být aplikován , .

10. V závěru stěžovatel brojí proti postupu dovolacího soudu, který, pokud stěžovatel řádně vymezil přípustnost dovolání v souladu s , byl povinen se dovoláním zabývat, a nikoliv jej odmítnout a položenou otázku nechat bez zodpovězení. Tímto došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Právo na ochranu majetku stěžovatele bylo porušeno tím, že na základě rozhodnutí soudů je nucen platit vysoké částky za něco, co právně ani hmotně není a neexistovalo to ani v době rozhodnutí soudu. Rovněž se neztotožňuje s tím, že by měl platit své bývalé manželce na vypořádání za byt, do nějž sama neinvestovala žádné finanční prostředky, nepodílela se na úhradě nájmu ani na pořízení členského podílu v bytovém družstvu.

III.

11. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle y.

12. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.

13. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález

sp. zn.

, N 91/33 SbNU 377).

14. V posuzované věci Ústavní soud, po přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná. Ústavní stížnost představuje pokračující polemiku se závěry obecných soudů v podústavní rovině.

15. Předně je třeba uvést, že Okresní soud v Liberci ve věci rozhodl nejprve částečným rozsudkem ze dne 24. 10. 2011, č. j. -117, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 8. 2012, č. j. -154. Tímto rozsudkem bylo zrušeno právo společného nájmu předmětného družstevního bytu a společné členství v družstvu, přičemž výlučným nájemcem bytu a členem družstva byl určen stěžovatel. Rozsudek nabyl právní moci dne 4. 10. 2012. Proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 11. 2013, č. j. -181, odmítl. Proti rozhodnutí dovolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 11. 6. 2014,

sp. zn.

, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

16. V dalším řízení obecné soudy rozhodovaly o majetkovém vypořádání účasti v družstvu, resp. o výši vypořádacího podílu pro vedlejší účastnici (bývalou manželku stěžovatele). K tomuto účelu byl soudem ustanoven znalec, který určil tržní (obvyklou) hodnotu členského podílu na částku 1 410 000 Kč. Stěžovateli tak bylo uloženo vyplatit vedlejší účastnici polovinu obvyklé hodnoty členského podílu, tj. částku 705 000 Kč. Předmětem přezkumu Ústavním soudem tak je až konečné rozhodnutí, tj. rozhodnutí o výši vypořádacího podílu.

17. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího je zřetelné, že se projednávanou věcí řádně a dostatečně zabývaly, jsou zde obsaženy úvahy, kterými byly obecné soudy při rozhodování vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly. Obecné soudy se dostatečně zabývaly i námitkami stěžovatele, týkajícími se právního režimu zániku podílového spoluvlastnictví, jakož i jeho vypořádáním (viz str. 3 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 rozsudku odvolacího soudu, str. 3 a 4 usnesení dovolacího soudu), námitkami stran investic vynaložených do předmětného bytu (viz str. 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně, str. 5-7 rozsudku odvolacího soudu, str. 4 a 5 usnesení dovolacího soudu) a v neposlední řadě i námitkou, že se má členský podíl v družstvu vypořádat bez práva nájmu k předmětnému bytu, neboť ten měl zaniknout výpovědí. K posledně uvedené námitce lze poukázat na odůvodnění odvolacího soudu, který v rozhodnutí citoval rozsudek ze dne 22. 8. 2012, č. j. -154, podle nějž ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, tj. 22. 8. 2012, který je podstatný z hlediska , by výpovědní lhůta neskončila a společný nájem bytu a členství v družstvu proto trvají. Současně vyslovil pochybnosti o regulérnosti výpovědi z nájmu bytu za situace, že by stěžovatel jako předseda družstva připustil trvalou ztrátu bytu, což vedlo k podezření z účelovosti a fiktivnosti takové výpovědi. Tento názor byl podpořen i následným jednáním stěžovatele, který ve věci vedené pod sp. zn. podal proti Bytovému družstvu Hanychov žalobu o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, přičemž družstvo zůstalo zcela nečinné, což vedlo k vydání rozsudku pro uznání, kterým bylo žalobě vyhověno, výpověď byla určena jako neplatná, avšak stěžovatel přesto vzal následně žalobu zpět a řízení bylo zastaveno. Jak doplnil Nejvyšší soud, odvolací soud tak zjevně směřoval k uplatnění korektivu dobrých mravů, resp. zákazu zneužití práva. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je tak zřejmé, z jakého důvodu při rozhodování o vypořádacím podílu vedlejší účastnice nepřihlédly k výpovědi z nájmu bytu.

18. Pokud jde o napadené rozhodnutí dovolacího soudu, který v souladu s dovolání stěžovatelky odmítl, Ústavní soud po prostudování dovolání stěžovatelky, jakož i napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považuje rozhodnutí za věcně správné. Nelze se ztotožnit s námitkou stěžovatele, že se dovolací soud dovoláním nezabýval a položené otázky nechal bez zodpovězení. Dovolací soud v odůvodnění usnesení uvedl, na základě jakých úvah dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání, řádně se zabýval vznesenými námitkami, resp. právními otázkami, jimiž stěžovatel vymezil přípustnost dovolání. Proces rozhodování o přípustnosti dovolání podle představuje (kvazi)meritorní posouzení návrhu, v jehož rámci dovolací soud zkoumal nejen soulad rozhodnutí odvolacího soudu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, ale i správnost této judikatury. Z hlediska ústavnosti Ústavní soud nemá napadenému rozhodnutí dovolacího soudu co vytknout.

19. Rovněž námitku stěžovatele, týkající se nesprávné aplikace , , shledal Ústavní soud neopodstatněnou. Ústavní soud sdílí názor obecných soudů, podle kterého nelze od sebe oddělit zánik podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání. Proto, pokud došlo k zániku podílového spoluvlastnictví před 1. 1. 2014 (v daném případě tomu tak bylo - rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 22. 8. 2012, č. j. -154, který nabyl právní moci 4. 10. 2012), řídí se stejným právním režimem i vypořádání, resp. stanovení výše vypořádacího podílu.

20. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení , tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu