Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1310/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Májka, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019 č. j. -303 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2016 č. j. -274, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti OSP, spol. s r. o., sídlem Okružní 394, Moravský Krumlov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle d (dále jen " "), jakož i právo na soudní ochranu podle y a došlo i k porušení a y (dále jen " ").

2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2016 č. j. -274 výrokem II. změnil zamítavý rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 26. 5. 2014 č. j. -151 tak, že stěžovateli (žalovanému) uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku ve výši 150 446 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení; potvrdil jej pouze v zamítavém výroku ohledně 2,5% úroku z prodlení z částky 150 446 Kč za dobu od 12. 2. 2005 do 9. 8. 2006 (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). S odkazem na a , , ve znění pozdějších předpisů, a a 2 , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), vzal po zopakování dokazování za prokázané, že mezi účastníky došlo k uzavření ústní smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo vybudování přípojek. Krajský soud uvedl, že návrh zakázky byl společně dohodnut dvěma tehdejšími jednateli vedlejší účastnice řízení (Ing. Václavem Kocandou a dnes již zemřelým Karlem Širokým). Krajský soud dospěl k závěru (s vědomím judikatury Nejvyššího soudu k výkladu obch. zák. představované rozsudky ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. a ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. ), že smlouva o dílo mezi vedlejší účastnicí řízení a stěžovatelem není neplatná jen proto, že stěžovatel o jejím sjednání osobně hovořil pouze s Karlem Širokým, a nikoli současně též s dalším (druhým) jednatelem vedlejší účastnice řízení (Ing. Václavem Kocandou). Stačilo totiž, že dodávku plnění pro stěžovatele tito jednatelé společně projednali a schválili. Podle krajského soudu nebylo v řízení prokázáno uzavření smlouvy mezi stěžovatelem a Karlem Širokým jako fyzickou osobou, ani to, že stěžovatel za vybudování přípojek zaplatil. Svědeckou výpověď Radka Kiliána (zaměstnavatele stěžovatele) vyhodnotil jako nevěrohodnou, neboť jeho čtyři výpovědi před soudy obou stupňů byly rozporné a nepřesvědčivé. To, že na smlouvě o dodávce vody je uvedeno jméno Karla Širokého, a nikoliv vedlejší účastnice řízení, nemohlo podle krajského soudu v kontextu ostatních rozhodných důkazů zvrátit závěr o existenci smlouvy o dílo uzavřené mezi vedlejší účastnicí řízení a stěžovatelem.

3. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019 č. j. -303 odmítnuto, jelikož nebylo přípustné. Odvíjel-li stěžovatel přípustnost dovolání při řešení otázky způsobu jednání statutárního orgánu vedlejší účastnice řízení od rozporu s ustálenou rozhodovací praxí (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. a ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. ), Nejvyšší soud k tomu uvedl, že rozhodnutí krajského soudu s touto judikaturou v rozporu nebylo. Jeho rozhodnutí totiž nebylo založeno na závěru, že druhý z jednatelů jednání prvního jednatele dodatečně schválil, nýbrž na závěru, že před uzavřením smlouvy Karel Široký zakázku projednal s druhým z jednatelů Ing. Václavem Kocandou a že smlouva o dílo byla uzavřena jménem vedlejší účastnice řízení, když bylo vyloučeno, že by jí Karel Široký uzavíral svým jménem jako fyzická osoba.

4. Stěžovatel dále uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod (spojoval-li přípustnost dovolání s otázkou hodnocení pravdivosti svědecké výpovědi Radka Kiliána). K tomu Nejvyšší soud konstatoval, že výtky týkající se hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka, které se opírá o zásadu volného hodnocení důkazů, nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Další námitka proti skutkovému zjištění týkajícímu se úhrady ceny díla (že cena díla nebyla uhrazena) pak byla bezcenná, neboť pro Nejvyšší soud je závazný skutkový stav, na němž krajský soud založil rozhodnutí o věci, a dovolacímu přezkumu jeho správnost (úplnost) nepodléhá.

5. Námitkou, týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, pak stěžovatel nenapadal žádný právní závěr krajského soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýkal mu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě Nejvyšší soud ovšem přihlíží jen v případě, jde-li se o dovolání přípustné ( ); tento předpoklad však v dané věci splněn nebyl.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje popisu skutkového a právního stavu v řízení. Soudům vytýká svévolný postup, který je v rozporu s obecnými zásadami spravedlnosti, ústavním pořádkem, procesními i hmotnými předpisy, jakož i výkladovou praxí. Závěr krajského soudu, že nebylo prokázáno, resp. že bylo vyloučeno, že by stěžovatel mohl jednat s Karlem Širokým, jako fyzickou osobou, považuje stěžovatel za zcela arbitrární a svévolné posouzení důkazního břemene. Stěžovatel dovozuje, že ani v případě, že by bylo prokázáno, že Karel Široký jednal jménem vedlejší účastnice řízení, nemohla by být smlouva o dílo platná. Podle jeho názoru nebyl dodržen stanovený způsob jednání za společnost (dvěma jednateli), pročež takové jednání nelze vedlejší účastnici řízení přičítat. Názor Nejvyššího soudu, že věděl-li druhý z jednatelů o úmyslu prvního jednatele kontrahovat se stěžovatelem, byla dodržena podmínka jednání obou jednatelů současně, považuje za rozporný s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (poukazuje na rozsudek ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. ). Stěžovatel konečně namítá, že krajský soud nedostatečně odůvodnil svůj závěr o nevěrohodnosti svědka Radka Kiliána, čímž své rozhodnutí zatížil vadou. Rozhodnutí krajského soudu tak není výrazem zjištěného skutkového stavu, nýbrž výrazem neospravedlnitelné svévole.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základní působností podle y je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví ( y, y). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

9. Ústavní soud předesílá, že stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává práva na soudní ochranu, které ovšem neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

10. Stěžovatel shledává porušení práva na soudní ochranu v tom, jak se krajský soud postavil k hodnocení věrohodnosti svědka Radka Kiliána a jaký závěr vyvodil z provedených důkazů ohledně toho, zda došlo k uzavření smlouvy o dílo. Námitky stěžovatele Ústavní soud shledává námitkami převážně skutkového charakteru, které stěžovatel následně navazuje na způsob hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, kam lze podřadit i zpochybnění úplnosti provedeného dokazování či námitky při posuzování věrohodnosti svědků. Stěžovatel se tedy svou ústavní stížností domáhá toho, byť to explicitně nevyslovuje, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu. Na tomto místě je však třeba podotknout, co již bylo naznačeno výše, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném , přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, které však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno.

11. Stěžovatel rovněž vyslovoval přesvědčení, že krajský soud měl zohlednit skutečnost, že smlouva o dílo nebyla vedlejší účastnicí řízení platně uzavřena, neboť podle jeho názoru nebyla uzavřena dvěma jednateli. Předně Ústavní soud poukazuje na to, že krajský soud vyšel z provedeného dokazování a dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by smlouvu o dílo uzavřel pouze Karel Široký jako fyzická osoba, nýbrž naopak z výpovědi tehdejšího jednatele Ing. Václava Kocandy vyplynulo, že se na jejím uzavření (slovy krajského soudu "posouzení a odsouhlasení") podíleli dva tehdejší jednatelé. Zpochybňuje-li stěžovatel toto zjištění, jde z jeho strany právě o pouhou polemiku se skutkovými zjištěními, která nedosahuje potřebné ústavněprávní roviny. S ohledem na výše uvedené skutkové zjištění postrádá potom relevanci námitka stěžovatele týkající se rozporu stávající věci s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. , podle něhož uzavřel-li smlouvu jménem společnosti její jednatel, který podle zápisu v obchodním rejstříku nebyl oprávněn činit jménem společnosti právní úkony samostatně, ale pouze s dalším jednatelem, nelze takový projev vůle považovat za projev vůle společnosti, neboť nebyl učiněn způsobem, kterým jedná statutární orgán společnosti.

12. Ústavní soud konečně nesdílí ani námitky týkající se nedostatečného odůvodnění soudních rozhodnutí. Krajský soud i Nejvyšší soud svá rozhodnutí odůvodnily dostatečně a vyjádřily se i k jednotlivým námitkám stěžovatele. Z pohledu práva na soudní ochranu nemá Ústavní soud proti těmto rozhodnutím žádné výhrady.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že ho jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu