Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1256/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele jménem T. D. L., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2019 sp. zn. , za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obžalován ze zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , 2 písm. a), b) a c) , .

3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 11. 2018 sp. zn. bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), vazba u něj nebyla nahrazena písemným slibem, zárukou podanou jeho otcem Q. Ch. L., ani peněžitou zárukou ve výši 2 500 000 Kč podanou tímto otcem.

4. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení městského soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel shledává problém v tom, že soud prvého stupně rozhodl o jeho ponechání ve vazbě dne 1. 11. 2018, avšak vrchní soud rozhodl o jeho stížnosti až dne 18. 2. 2019. Uznává, že trestní řád výslovně stanoví toliko povinnost rozhodnout o ponechání obviněného ve vazbě nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě, a nikoliv tedy dobu, za kterou musí být rozhodnuto o opravném prostředku. S ohledem na obecnější principy uplatňované v oblasti vazebního rozhodování by však dle stěžovatelova názoru mělo platit, že o trvání vazby by mělo být rozhodováno v tříměsíčních lhůtách, v daném případě tedy mělo být rozhodnuto nejpozději do 1. 2. 2019. Opačný výklad by znamenal, že by nebyla nijak stanovena doba, ve které má k dalšímu posouzení vazby znovu dojít. Stěžovatel také odkazuje na obecné pravidlo o nutnosti vyřizovat vazební věci urychleně a bez průtahů.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a až 92 y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

8. V posuzované věci Ústavní soud shledává, že argumentaci stěžovatele nutno přiznat v jisté míře logiku, když vskutku jistě není možné, aby časový prostor, jaký má soud rozhodující o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a ponechání ve vazbě byl neomezený. Na druhou stranu z rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak bude rozebrána dále, neplyne kategorický požadavek, že by doba mezi rozhodováními soudů o vazbě nemohla za žádných okolností nikdy překročit tři měsíce.

9. Za nepřijatelné ve své judikatuře Ústavní soud považuje, došlo-li by k umělému několikaměsíčnímu prodlužování intervalu mezi přezkoumáváním podmínek dalšího trvání vazby; takový prostor pro případné spekulativní zneužívání orgány činnými v trestním řízení nesmí být připuštěn. Proto shledal důvod ke svému zásahu v případě, kdy měla být posunuta právní moc, od které se odvíjí nutnost dalšího rozhodování o vazbě, nestandardním postupem při vyhotovení rozhodnutí o vazbě a jejich doručení státnímu zástupci, které tehdy rozhodující soud vyhotovil v písemné podobě až s odstupem více než čtyř měsíců [nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2015

sp. zn.

(50/76 SbNU 683)].

10. Na druhou stranu v další své rozhodovací činnosti se Ústavní soud vyslovil v tom směru, že posledně zmíněný nález vycházel z mimořádné situace dané jednoznačně nestandardním postupem v tehdejší věci a nelze jeho dosah přeceňovat (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2015

sp. zn.

; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud naopak důvod ke svému zásahu ve vícero případech delšího než tříměsíčního mezidobí mezi rozhodováními soudů o vazbě nenašel. Například tak shledal (usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2013

sp. zn.

), že pokud se věc dostává obžalobou před soud, státní zástupce a soudce z přípravného řízení jsou tímto okamžikem z dalšího rozhodování o tom, zda vazba trvá nebo ne, vyloučeni a soudu po podání obžaloby "automaticky" a zcela bez ohledu na to, v jaké fázi tříměsíční lhůty z § 72 odst. 1 trestního řádu k podání obžaloby došlo, začíná běžet nová povinná lhůta k rozhodnutí v délce třiceti dnů (o kterou tedy může být časový úsek pro rozhodování o vazbě delší). Ve věci

sp. zn.

Ústavní soud řešil případ, ve kterém soud prvního stupně rozhodl dne 22. 12. 2014, a k dalšímu rozhodování o vazbě v podobě rozhodnutí o opravném prostředku došlo až dne 8. 4. 2015; danou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou s tím, že tvrzení tehdejšího stěžovatele, že v situaci, kdy rozhodnutí o vazbě dosud nenabylo právní moci, je třeba učinit další rozhodnutí nejpozději do tří měsíců od tohoto posledního nepravomocného rozhodnutí, nemá oporu v žádném zákonném ustanovení. V další věci Ústavní soud považoval za akceptovatelnou dobu mezi rozhodováními o vazbě v délce tří měsíců a 20 dnů (usnesení ze dne 5. 9. 2017

sp. zn.

).

11. Ústavní soud by považoval za vhodné, aby i rozhodnutí o stížnosti proti vazebním rozhodnutím soudu prvního stupně byla činěna ve lhůtě ne delší tří měsíců. Nicméně s ohledem na skutečnost, že trestní řád pro předmětnou situaci striktní lhůtu nestanoví, a s přihlédnutím ke své dosavadní judikatuře, Ústavní soud neshledává, že by daná doba tří měsíců a sedmnácti dnů v posuzované věci představovala pochybení ústavněprávní intenzity svědčící o nutnosti zásahu Ústavního soudu.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu