Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3926/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Prštice, sídlem Hlavní 1, Prštice, zastoupené Mgr. Radovanem Vrbkou, advokátem, sídlem Rašínova 103/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. října 2018 č. j. -25, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2018 č. j. -56, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno a 2) Antonína Urbana, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak a a 2 d (dále jen " ") a y.

2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem krajského soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. -56 bylo mimo jiné zrušeno rozhodnutí Obecního úřadu Prštice ze dne 29. 9. 2016 č. j. PR-437/2016, sp. zn. S/190-PR/2016, a stěžovatelce bylo nařízeno poskytnout vedlejšímu účastníkovi 2) informace v rozsahu jeho "žádosti o sdělení informací dle , o svobodném přístupu k informacím" ze dne 22. 2. 2016 evidované pod č. j. PR-106/2016. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud odmítl jako opožděnou, když dospěl k závěru, že lhůtu dvou týdnů pro podání kasační stížnosti je třeba počítat podle věty druhé , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), tj. od doručení poslednímu z účastníků řízení. Poslednímu účastníku bylo doručeno dne 5. 8. 2018, stěžovatelka tedy mohla stížnost podat nejpozději dne 20. 8. 2018, učinila tak ovšem opožděně až dne 25. 9. 2018.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu o opožděnosti kasační stížnosti, neboť jí nebylo přiznáno krajským soudem postavení osoby zúčastněné na řízení a rozsudek ze dne 28. 6. 2018 č. j. -56 jí nebyl doručen, ani o jeho vydání nebyla informována. Stěžovatelka se tak o existenci předmětného rozsudku dozvěděla až z podání vedlejšího účastníka 2) ze dne 12. 9. 2018.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2018 č. j. -25 byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

5. Ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. -56 je však nepřípustná, neboť stěžovatelka všechny zákonné procesní prostředky proti tomuto rozhodnutí řádně nevyčerpala, jak bude pojednáno níže.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud v dané právní věci předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález

sp. zn.

ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho použití v daném konkrétním případě učiněné Nejvyšším správním soudem bylo důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté y, a tudíž by je bylo možno kvalifikovat jako použití práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález

sp. zn.

ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další].

7. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.

8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je podle zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když ústavní stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud vůči němu již dříve vyslovil.

9. Tak tomu je i v posuzované věci. Stěžovatelka se ústavní stížností se shodnou argumentací domáhala zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. -34 a rozsudku krajského soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. -59. Ústavní soud usnesením ze dne 8. 1. 2019

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou s odůvodněním, že Nejvyšší správní soud postupoval v souladu s věta druhá ; za tohoto stavu nemůže jít o neústavní vadu (zásadního) nedodržení procesního postupu. Ústavní soud zdůraznil, že stěžovatelka o řízení před krajským soudem věděla (sdělovala v něm stejně jako v nyní posuzované věci své stanovisko) a věděla tudíž, že jí v řízení postavení osoby zúčastněné přiznáno nebylo. Bylo tedy na stěžovatelce, aby pro ochranu svých tvrzených práv řízení sledovala a kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu podala včas.

10. Od tohoto svého názoru neshledal Ústavní soud důvodu se odchýlit, a to tím spíše, že, jak konstatoval v napadeném usnesení Nejvyšší správní soud, na běh zákonné lhůty pro podání kasační stížnosti nemá vliv, kdy se stěžovatelka o vydání napadeného rozsudku krajského soudu dozvěděla (§ 106 odst. 2 věta druhá s. ř. s).

11. Za tohoto stavu nemůže Ústavní soud než konstatovat, že stěžovatelka vzhledem k opožděnému podání kasační stížností nevyčerpala proti rozhodnutí krajského soudu řádně (efektivně) procesní prostředky k ochraně svého práva. V tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost nepřípustná.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2018 č. j. -25 jako návrh zjevně neopodstatněný [ ] a v části směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. -56 jako návrh nepřípustný [ téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu