Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2005/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Alenou Beranovou, advokátkou, sídlem Andělská 300, Kutná Hora, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2018 č. j. -42, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2017 sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2017 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , a v d, jakož i jeho práva podle 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. byl stěžovatel uznán vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle k , 2 písm. g) , jednak přečinem výtržnictví podle , 2 písm. a) . Za tyto trestné činy odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle uložen trest propadnutí věci, a to zavíracího nože o délce čepele 10 cm, jakožto věci, které bylo ke spáchání trestného činu užito.

3. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. bylo jako nedůvodné zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku krajského soudu.

4. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu, a to s tím, že stěžovatel převážně uplatnil námitky míjející se s uplatněnými dovolacími důvody a námitka způsobilá dovolací důvod naplnit nebyla shledána opodstatněnou.

5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že dne 1. 1. 2017 na místě veřejnosti přístupném na pozemní komunikaci před restaurací po předchozím požívání návykových látek a vzájemné slovní rozepři, v úmyslu způsobit přinejmenším těžkou újmu na zdraví, fyzicky napadl poškozeného R. V., přičemž jej mimo jiné bodal nožem, kdy mohlo dojít k zasažení a zranění životně důležitých orgánů a způsobení těžké újmy na zdraví, čemuž bylo zabráněno především aktivní obranou poškozeného a zásahem svědkyně E. F.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel uvádí, že neměl v úmyslu způsobit těžké ublížení na zdraví, pouze chránil svoji přítelkyni před poškozeným, o kterém si myslel, že ji chce znásilnit. Jeho útok přitom ani nebyl tak intenzivní, jak je mu kladeno za vinu. Soud se dostatečně nezabýval věrohodností poškozeného a svědkyň R. a F., zejména pak s ohledem na to, že požili alkohol. Výpovědi svědkyně F. uvěřil, ačkoliv si na některé věci ani nepamatovala (kde vzal stěžovatel nůž) a jiná její tvrzení byla nepravděpodobná (rychlost jejího pohybu při jejím těhotenství). Stěžovatel nesouhlasí též se závěry znalců, kteří zkoumali jeho osobnost. Pokud dospěli k závěru, že porucha osobnosti u něj není léčitelná, stěžovatel naopak uvádí, že od té doby, co je ve vztahu s P. R., došlo k velkému obratu k lepšímu, 4 roky se nic vážného až do předmětného incidentu nestalo. Během pobytu ve věznici také úspěšně absolvoval výukový program "Zastav se, zamysli se a změň se", o čemž má certifikát. K vypracovaným znaleckým posudkům bylo na místě vypracovat posudky revizní. Odmítnutí stěžovatelových návrhů na doplnění dokazování přitom soudy odůvodnily příliš obecně.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Stěžovatelova argumentace směřuje proti hodnocení důkazů provedenému obecnými soudy, k čemuž Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a až 92 y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

9. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že ve věci proběhlo zcela standardní řízení, byli vyslechnuti svědci daného incidentu a provedeny znalecké posudky jak k posouzení zranění poškozeného a mechanismu jejich vzniku, tak k duševnímu stavu stěžovatele. Dokazování se tak jeví být úplné a závěr obecných soudů, že provádění dalších důkazů by bylo nadbytečné, se nezdá být jakkoliv nepřiléhavým. Soudy se přitom vypořádaly i s obhajobou stěžovatele, kdy například k jeho tvrzení, že chránil svoji přítelkyni před poškozeným, o kterém si myslel, že ji chce znásilnit, vysvětlily, že v každém případě tato přítelkyně nebyla v daný okamžik v blízkosti poškozeného, ani pod nějakým jeho útokem, a i kdyby teoreticky někdo stěžovateli řekl, že poškozený hodlá jeho přítelkyni znásilnit, provedený útok by nebylo možno hodnotit jako nutnou obranu. Jestliže stěžovatel s výpověďmi svědků a závěry znalců nesouhlasí, pak předkládá polemiku pohybující se toliko v rovině běžného zákona, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu