Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1583/19

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem se sídlem Blahoslavova 72/4, Přerov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. , a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a byla vydána v rozporu s y, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává následující. Odsouzenému stěžovateli byly na základě usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 7. 2015, č. j. , podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") ve spojení s § 239 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zabrány věci zajištěné při ohledání jiných prostor a pozemků (blíže specifikovány v tomto usnesení). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. , zamítnuta. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud zrušil napadená usnesení a přikázal krajskému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

3. Na podkladě tohoto zásahu Nejvyššího soudu ústavní stížností nyní napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto tak, že podle ustanovení § 81b odst. 1 tr. ř. se zabavené věci zničí (výrok I.) a část jich bude podle ustanovení § 80 odst. 1 tr. ř. vrácena druhému odsouzenému (výrok II.). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel opět stížnost, která byla nyní napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuta.

4. Pouze pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že i proti tomuto usnesení vrchního soudu podal stěžovatel za současného podání ústavní stížnosti i dovolání, o němž bylo v mezidobí od podání ústavní stížnosti (jak si Ústavní soud ověřil) rozhodnuto tak, že Nejvyšší soud podané dovolání pro nepřípustnost odmítl.

5. Stěžovatel namítá, že pokud byla podle § 81 odst. 1 tr. ř. vydána nebo odňata věc, která ohrožuje bezpečnost lidí nebo majetku, zejména omamná, psychotropní látka či přípravek z ní, prekursor, jed nebo radioaktivní materiál, ze které byl odebrán přiměřený vzorek, a takové věci již není třeba za účelem provedení důkazu, může být rozhodnuto o jejím zničení již v průběhu trestního řízení, pokud takové věci již není k dalšímu řízení třeba a nelze-li ji vrátit podle § 80 tr. ř. Proto nelze akceptovat, že po pravomocném skončení trestního řízení obecné soudy vydaly rozhodnutí podle § 81b odst. 1 tr. ř., když o zničení věci může být rozhodnuto pouze v průběhu trestního řízení, tedy pouze do jeho pravomocného skončení. V nyní projednávaném případě však bylo rozhodnutí podle § 81b odst. 1 tr. ř. vydáno až po pravomocném skončení trestního řízení; napadená rozhodnutí tak byla vydána v rozporu se zákonnou dikcí a porušují stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Stejně tak podle stěžovatele nelze akceptovat, že napadená rozhodnutí byla vydána za situace, kdy z předmětných věcí nebyl odebrán přiměřený vzorek, resp. žádný vzorek z věcí určených ke zničení se neodebíral, přestože se jedná o zákonnou povinnost. Uzavírá proto, že zákonná norma byla v daném případě porušena obecnými soudy hned dvakrát a nebyly naplněny podmínky pro vydání nyní napadených rozhodnutí.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. V prvé řadě si nelze nepovšimnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl totožné námitky, se kterými se již jednou musel vypořádat stížnostní vrchní soud.

8. Ústavní soud předně konstatuje, že námitka stran nepřípustnosti zničení věcí podle ustanovení § 81b odst. 1 tr. ř. po pravomocném rozhodnutí ve věci samé není správná. Již vrchní soud v napadeném usnesení uvedl, že rozhodnout o zničení věcí je možné i po právní moci meritorního rozhodnutí (viz odst. 6 napadeného usnesení vrchního soudu). K tomu Ústavní soud pouze dodává, že již ze samotné dikce ustanovení § 81b tr. ř. plyne, že o zničení věcí je pouze možné rozhodnout v průběhu trestního řízení, není to však nutné (viz "může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce rozhodnout o jejím zničení již v průběhu trestního řízení, pokud takové věci již není k dalšímu řízení třeba a nelze-li ji vrátit podle § 80, nebo není známo, komu taková věc patří, anebo není znám pobyt poškozeného."). Z dikce ustanovení § 81b odst. 1 tr. ř. je proto možné a contrario dovodit, že o zničení věcí podle § 81b tr. ř. je možné rozhodnout i po meritorním pravomocném skončení věci tak, jak se stalo v nyní projednávané věci.

9. Druhá námitka stěžovatele se vztahuje k porušení zákonné povinnosti orgánů činných v trestním řízení k odebrání přiměřeného vzorku věcí podle § 81b odst. 1 tr. ř. S touto námitkou se rovněž v napadeném usnesení již vypořádal vrchní soud (viz odst. 6 napadeného usnesení) a s těmito závěry se Ústavní soud ztotožňuje, když opakuje, že důvodem k odebrání vzorku je nutnost zachovat určité množství předmětných věcí potřebných pro další řízení v případě, kdy není třeba zajištěnou věc v celém rozsahu uschovat. V nyní projednávaném případě orgány činné v trestním řízení předmětné zajištěné věci, tj. věci sloužící k nelegální výrobě lihu a alkoholu a k jejich dalšímu nelegálnímu prodeji, uschovaly v celém rozsahu a následně napadeným usnesením krajského soudu po meritorním skončení trestní věci bylo rozhodnuto částečně o jejich zničení (výrok I. napadeného usnesení krajského soudu) a částečně o jejich vrácení (výrok II. napadeného usnesení krajského soudu). Přitom je vhodné uvést, že vzorek se odebírá za situace, kdy ještě není trestní řízení ve věci samé skončeno, v trestním řízení je pak možné vzorek podrobit např. znaleckému zkoumání jeho vlastností s vypovídající hodnotou i pro věc, z níž byl odebrán. Je však zřejmé, že ve fázi pravomocného skončení věci již není nutné vzorek odebírat, neboť samotné odebrání vzorku a jeho uschování by se míjelo svého účelu.

10. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž závěrům krajského a vrchního soudu nelze ničeho podstatného vytknout. Svá rozhodnutí oba soudy odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a která jednotlivá zákonná ustanovení aplikovaly. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V tomto případě lze proto uzavřít, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nijak nevybočilo z mezí ústavnosti a pouhá skutečnost, že se stěžovatel se závěry soudů neztotožnil, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.

11. Ústavní soud tedy v projednávané věci uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění těchto rozhodnutí pro stručnost odkázat. V souhrnu lze uvést, že výhrady stěžovatele, se kterými se ostatně již vypořádal i vrchní soud, nedosahují ústavního rozměru.

12. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle .

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu