Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3910/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., zastoupeného Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem, se sídlem Americká 33, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2018 č. j. -120 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. 5. 2018 č. j. -72, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever jako účastníků řízení a K. K., zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., advokátem, se sídlem Veleslavínova 33, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rodinný život a právo na péči o děti podle a y a Úmluvy o právech dítěte, jakož i právo nebýt diskriminován na základě pohlaví dle y a Úmluvy.

2. Stěžovatel je otcem nezletilého syna, narozeného v červenci XXXX. S matkou dítěte, vedlejší účastnicí v řízení před Ústavním soudem, žil ve společné domácnosti od března 2015, v srpnu 2017 se z ní odstěhoval. Stěžovatel a vedlejší účastnice se poté dohodli na střídavé péči o syna, a to s týdenními intervaly. V lednu 2018 vedlejší účastnice u okresního soudu podala návrh na úpravu péče o syna a výživného, neboť se domnívala, že střídavá péče nebude nadále možná s ohledem na to, že od září 2018 měl nezletilý nastoupit do školky. Vedlejší účastnice proto požádala o svěření syna do své péče. Stěžovatel s tímto návrhem nesouhlasil a žádal o svěření syna do střídavé péče, tak aby bylo pokračováno ve stávajícím režimu, který dosud fungoval.

3. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 29. 5. 2018 č. j. -72 svěřil nezletilého do péče vedlejší účastnice (výrok I.) a stěžovateli stanovil právo stýkat se s nezletilým v běžném roce každý sudý týden od čtvrtka 16:00 hodin do neděle 18:00 hodin a ve zvláštním režimu v období prázdnin (výrok IV.), dále určil řádné a dlužné výživné, které je stěžovatel povinen hradit (výroky II. a III.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.). Okresní soud dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilého, aby byl svěřen do péče matky a otci byl stanoven velmi široký styk s ním. Svěření nezletilého do střídavé péče soud nepovažoval za vhodné s ohledem na velmi útlý věk nezletilého a skutečnost, že stěžovatel se odstěhoval 40 km od místa bydliště vedlejší účastnice, kde bude nezletilý v září 2018 nastupovat do mateřské školy (též v souvislosti s návratem vedlejší účastnice do zaměstnání), přitom nástup do školky je spojený se zvýšenou zátěží, včetně zvýšené nemocnosti a ani není v zájmu nezletilého, aby jej stěžovatel každé ráno do školky vozil, protože pak by nezletilý musel vstávat brzy ráno a trávil by v autě 80 km denně. Vzhledem k tomu, že výchovné prostředí bylo shledáno v pořádku u obou rodičů a stěžovatel má velký zájem podílet se na péči o nezletilého, soud mu stanovil velmi široký styk s nezletilým.

4. Proti rozsudku okresního soudu se stěžovatel odvolal. Nesouhlasil se svěřením syna do výlučné péče vedlejší účastnice, a protože uznal nevhodnost každodenního dojíždění syna do školky ze svého bydliště, předběžně zajistil možnost syna docházet do mateřské školy v místě svého pracoviště v týdnech, kdy by syn byl u něj. Stěžovatel opakovaně zdůraznil, že se chce plně podílet na výchově nezletilého ve stejné míře jako doposud, kdy probíhá střídavá péče, a nechce se stát pro nezletilého jen jakýmsi víkendovým rozptýlením. Vedlejší účastnice s odvolacími argumenty nesouhlasila a navštěvování dvou mateřských škol nezletilým nepovažovala za souladné s jeho zájmem. Upozornila také na nedostatečnou úroveň vzájemné komunikace se stěžovatelem.

5. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 9. 2018 č. j. -120 potvrdil rozsudek okresního soudu vyjma výroků o výživném, které změnil. Soud uvedl, že argumenty stěžovatele ve prospěch střídavé péče by bylo možno akceptovat, pokud by nezletilý nebyl nastupoval do mateřské školy. Tato skutečnost představuje zásadní zlom v dosavadním životě nezletilého a je třeba jeho poměry stabilizovat. Nástup do mateřské školy je pro dítě zátěží a náročnost této situace by byla jenom znásobena, pokud by nezletilý měl navštěvovat dvě mateřské školy současně. Dále krajský soud přihlédl k úrovni komunikace mezi rodiči, která není kvalitní; avšak u takto malého dítěte je třeba na kvalitní komunikaci rodičů trvat a nelze připustit, aby po dobu celého jednoho týdne nemělo dítě kontakt s druhým rodičem, ať telefonický, nebo třeba formou kratších návštěv. Proto též krajský soud apeloval na oba rodiče, aby pracovali na zlepšení své komunikace do budoucna, což je jedině v zájmu jejich syna. Nakonec krajský soud zohlednil také bytové poměry obou rodičů; zatímco u vedlejší účastnice je v blízké době očekáváno zlepšení bytových prostor, poměry stěžovatele jsou zcela závislé na jeho partnerce, v jejíž nemovitosti stěžovatel žije.

II. Argumentace účastníků a vedlejší účastnice řízení

6. Stěžovatel má za to, že obecné soudy v řízení nepostupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu a porušily jeho ústavně zaručená práva. V daném případě totiž nebyly dány důvody pro nesvěření dítěte do střídavé péče, jako je například velmi velká vzdálenost mezi bydlišti rodičů ve spojení se školní docházkou dítěte či zásadní problémy v komunikaci mezi rodiči. Stěžovatel připomíná, že nezletilý byl zhruba po dobu jednoho roku před rozhodnutím odvolacího soudu ve střídavé péči, jak se na ni s vedlejší účastnicí původně dohodli, tento režim nezletilému prospíval, stěžovatel za tu dobu prokázal schopnost postarat se o syna a nedostatky v jeho péči nebyly shledány ani v řízení před soudem. Při hodnocení majetkových poměrů obou rodičů se krajský soud dopustil jednostranných spekulací v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel dále uvádí, že si byl vědom, že pro vedlejší účastnici je možnost docházky nezletilého do školky nezbytná, a proto s ní také souhlasil. Zároveň se ovšem v řízení snažil hledat řešení, jak zabránit zpřetrhání vazeb se synem a pokračovat ve střídavé péči.

7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastnice řízení. Krajský soud v Plzni má podanou ústavní stížnost za nedůvodnou a v podrobnostech odkázal na skutkové a právní závěry, k nimž dospěl v napadeném rozhodnutí. Okresní soud Plzeň-sever rovněž plně poukázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku. Ani ve vyjádření vedlejší účastnice nebylo obsaženo nic nového nad rámec její argumentace z řízení před obecnými soudy. Proto Ústavní soud neshledal jako nezbytné tato vyjádření poslat k replice stěžovateli.

III. Hodnocení Ústavního soudu

8. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a dalších vyjádření dotčených subjektů zaslaných Ústavnímu soudu, jakož i spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. , který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

10. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně. V této oblasti Ústavní soud postupuje zdrženlivě, neboť soudní rozhodování v rodinně právních věcech se do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů, nelze vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout.

12. Být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes případné rozkoly ve vztazích mezi rodiči. Také podle Úmluvy o právech dítěte má dítě právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za jeho výchovu a vývoj (čl. 9 odst. 3, čl. 18 odst. 1). Z praxe Výboru pro práva dítěte i z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, aby mu každý z nich poskytl láskyplnou péči a svým dílem přispěl k jeho osobnostnímu vývoji [nález sp. zn. ze dne 26. 7. 2016 (N 137/82 SbNU 207) či nález sp. zn. IV. S 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, bod 15, a další judikatura Ústavního soudu v citovaných dvou nálezech zmíněná; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]; byť samozřejmě vždy musí být posuzován nejlepší zájem konkrétního dítěte [obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 14 k právu dítěte, aby jeho nejlepší zájem byl předním hlediskem (čl. 3 odst. 1), ze dne 29. 5. 2013, CRC/C/GC/14, bod 67]. Právě zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je přitom základním kamenem rozhodování o svěření dítěte do péče; byť je třeba zvažovat i jiné oprávněné zájmy.

13. Obecné principy týkající se svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů, včetně posouzení případnosti střídavé péče v konkrétním případě, Ústavní soud blíže shrnul například v nálezu

sp. zn.

ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629). V jeho bodu 38 uvedl: "Střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují. V případě, že jeden z rodičů naplňuje relevantní kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče (zároveň s nastavením adekvátního styku druhého rodiče s dítětem). V případě, že oba rodiče naplňují relevantní kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů."

14. Ústavní soud tedy střídavou péči nechápe jako automatické řešení péče o dítě po rozchodu rodičů, které se musí uplatnit ve všech případech. Nicméně pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, y a Úmluvy ve spojení s y a a Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte.

15. Prizmatem shora uvedených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a nedospěl k závěru, že by jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na rodinný život a péči o dítě či že by napadená rozhodnutí odporovala nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte. Obecné soudy se naopak otázkou nejlepšího zájmu nezletilého podrobně zabývaly a shledaly, že mu lépe odpovídá, bude-li nezletilý svěřen do péče matky a stěžovateli stanoven široký styk s ním. To odůvodnily potřebami nezletilého, kombinací jeho nižšího věku a zároveň zásadně odlišných přístupů obou rodičů k jeho výchově a zejména změně okolností spočívajících v nástupu dítěte do mateřské školy. Za těchto okolností nepovažuje Ústavní soud závěr obecných soudů o nevhodnosti svěření nezletilého do střídavé péče rodičů za protiústavní; stejně jako jejich rozhodnutí o svěření dítěte do péče matky, při němž obecné soudy vzaly v potaz jednak větší schopnost matky dohodnout se o výchově dítěte se stěžovatelem i její větší respekt k rodičovské roli stěžovatele nežli naopak.

16. Napadenými rozhodnutími tedy nebyla porušena stěžovatelova rodičovská práva, střídavá péče o nezletilého byla zvažována, ale nebyla shledána v souladu s jeho nejlepším zájmem, který musel být uvážen jako přední hledisko; tuto úvahu přitom obecné soudy dostatečně odůvodnily. Nelze tak uvažovat ani o diskriminaci stěžovatele; oba rodiče nezletilého byli ve vztahu k němu hodnoceni jako rodiče, nikoliv jako matka (žena) a otec (muž). Zároveň je třeba poznamenat, že napadená rozhodnutí nezakládají režim péče o nezletilé dítě stěžovatele platný jednou pro vždy a do budoucna nezměnitelný, nýbrž při relevantní změně poměrů může dojít ke změně rozhodnutí o péči o nezletilého, přičemž může nastat situace, že zájmům nezletilého bude nejvíce odpovídat rozšíření výchovného působení a péče stěžovatele o něj. Samozřejmě také nelze vyloučit změnu výchovných poměrů nezletilého na základě vzájemné dohody rodičů, a to i bez soudní ingerence (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 1. 2019, bod 18).

17. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími krajského soudu a okresního soudu nebyla porušena namítaná ústavně zaručená práva stěžovatele či jeho nezletilého dítěte. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu