Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1528/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele: N. O. H. N., zastoupeného Mgr. Vítem Dubovým, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova 102a, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2019, č. j. -4, a Městského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2018, č. j. -7, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Krajský soud v Brně (dále jen "stížnostní soud") zamítl stížnost proti usnesení, kterým Městský soud v Brně (dále jen "soud prvního stupně") vzal stěžovatele do vazby. Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), proti oběma usnesením brojí a namítá, že tím byla porušena jeho práva zakotvená v , 37 odst. 2 a 3, 38 odst. 2 a 40 odst. 2 a 3 d (dále jen " ") a navrhuje jejich zrušení.

Podle stěžovatele soud prvního stupně své rozhodnutí sice opřel o materiální důvody vazby, neprovedl však k nim ve vazebním zasedání žádné dokazování a nekriticky přijal tvrzení státního zástupce, ačkoliv je stěžovatel zpochybňoval; popírá skrývání se, nebo že by byl nekontaktní. Nejzávažnějším pochybením je podle něj soudem akceptované tvrzení, že byl dříve odsouzen - trestní příkaz se týká jiné osoby. Veškerá pochybení nalézacího soudu stížnostní soud převzal, a nadto porušil právo stěžovatele na rovnost a kontradiktornost řízení tím, že rozhodl v neveřejném zasedání a své rozhodnutí odůvodnil souhlasem s napadeným usnesením, založeným na důkazních prostředcích, "z nich lze v dané fázi trestního stíhání vycházet." Stěžovatel poukazuje na nález ze dne 3. října 2006

sp. zn.

(N 175/43 SbNU 17), podle kterého je protiústavní, nevypořádá-li se soud s námitkou mající vztah k projednávané věci. Podle judikatury Ústavního soudu se vazební rozhodování zaměřuje pouze na naplnění vazebních důvodů, a nikoliv na dokazování v plném rozsahu jako o věci samé, musí však vycházet z prokázaných tvrzení, a neprovede-li soud žádné důkazy, nemůže takové rozhodnutí obstát. Závěrem stěžovatel uvádí, že je proti němu vedeno nejméně šest exekučních řízení, je ve vazbě a bez příjmů, a proto splňuje požadavky pro přiznání náhrady nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem ( ).

Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil mimo napadená rozhodnutí též kopie stížností proti usnesení soudu prvního stupně a protokol o vazebním zasedání. Ústavní soud se seznámil s jejich obsahem a ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatel je vietnamským občanem s povolením k pobytu na území České republiky; je stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ( ) ve formě spolupachatelství ( ), jež měl spáchat obchodováním s nelegálně získanými cigaretami. Jeho trestné jednání bylo zjištěno i na základě odposlechu stěžovatelova telefonu, byla nařízena domovní prohlídka, stěžovatel byl seznámen s jejími důvody a byl jí přítomen. Při dalších úkonech již byl nedostupný, a proto soud prvního stupně rozhodl o vazbě útěkové. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dopustil uvedeného jednání ve zkušební době podmíněného odsouzení za přečin zpronevěry ( ), rozhodl soud prvního stupně také o vazbě předstižné.

Z protokolu o vazebním zasedání se podává, že stěžovatel nevěděl, byl-li mu trestní příkaz doručen - česky psanému textu nerozumí, nerozporoval ale jemu předloženou kopii, teprve v doplnění stížnosti (18. prosince 2018) namítal, že trestní příkaz se týká jiné osoby. Také ve stížnosti ze dne 17. prosince 2018 přitom stěžovatel spatřuje pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že trestní stíhání bylo zahájeno proti jiné osobě. Touto námitkou se zabýval stížnostní soud a v odůvodnění svého usnesení uvedl: "[u]snesení o zahájení trestního stíhání směřuje proti obviněnému, na kterého byl podán návrh na vzetí do vazby, obviněný byl označen jinou kombinací slov, později došlo k zpřesnění, což je dáno odlišným pochopením označení osob, státních příslušníků Vietnamské socialistické republiky." Ústavní soud sdílí takový závěr obecných soudů za situace, kdy totožnost stíhaných (obviněných) osob je důkladně prověřena a specifikována nejen jménem, ale i dalšími individualizujícími znaky (datum a místo narození, bydliště aj.).

Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání a ani případná stížnost nevylučuje možnost vzetí do vazby; došlo-li v souvislosti s tím k jisté záměně pořadí jmen, byla tato "vada" odstraněna před podáním návrhu na vzetí stěžovatele do vazby; trpěl-li by obdobnou vadou i trestní příkaz, mohl ji stěžovatel namítat již ve vazebním zasedání soudu prvního stupně, kdy mu byla předložena jeho kopie. Očekávání stěžovatele, že i jeho stížnost bude projednána ve vazebním zasedání, nemá oporu v příslušné právní úpravě (§ 73d odst. 3 trestního řádu) a není porušením y. Tvrdí-li stěžovatel, že trestní příkaz se týkal jiné osoby, je na něm, aby tuto okolnost předestřel v dalším vazebním řízení, neboť může mít vliv na vazební důvod daná v § 67 písm. c) trestního řádu.

Podle ustanovení § 67 trestního řádu smí být do vazby vzat obviněný "jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava..."; podmínkou vzetí do vazby tedy je existence trestního stíhání konkrétní osoby a obava, že tato osoba uprchne (písm. a) či bude pokračovat v trestné činnosti (písm. c). Rozhodnutí o vzetí (stěžovatele) do vazby je zatímní a zákonem předvídané opatření, jehož účelem je urychlení vyšetřování, aniž by tím současně soudy rozhodly o vině ( y). Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s takovým rozhodnutím souhlasit, avšak samotný nesouhlas není způsobilý založit protiústavnost rozhodnutí a postupu obecných soudů. Ne každé rozhodnutí, jen pro to, že je nepříznivé, je i nedostatečné a automaticky zasahuje do zaručených základních práv účastníka řízení ( y).

Podle y nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon předvídá (odstavec 2), a nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou v zákoně a na základě rozhodnutí soudu (odstavec 5). Tyto požadavky napadená usnesení splňují a postup obecných soudů není v rozporu ani s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a nezkracuje stěžovatele v jeho tvrzených zaručených právech. Ústavní soud považuje obě rozhodnutí za srozumitelná, přezkoumatelná a ústavně konformní; soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Namítá-li pak stěžovatel porušení práva na právní pomoc a na čas k obhajobě ( a 40 odst. 3 y), není z jeho podání patrné nic, čím by měla být tato práva porušena.

Podle může Ústavní soud v odůvodněných případech přiznat účastníkovi náhradu nákladů zastoupení a to pouze tehdy, není-li ústavní stížnost odmítnuta; za daného stavu věci proto stěžovateli nárok na náhradu nákladů nepřísluší.

Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu