Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1146/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Dr. Stefana Zörnera, Dr. Antje Spiekerové, Patrika Zörnera a Dipl. Ing. Constanze Zörnerové, zastoupených JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem, sídlem Hellichova 458/1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -243 ze dne 12. 4. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení jejich práv zaručených d a y ve spojení s y.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. -211 ze dne 20. 10. 2017 bylo v rámci dědického řízení rozhodnuto, že s Gabrielou Staňkovou bude nadále jednáno jako s dědičkou a se stěžovateli jako s nepominutelnými dědici. Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo k odvolání stěžovatelů prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. -283 ze dne 29. 11. 2018 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, neboť závěry odvolacího soudu byly souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Obecné soudy řešily situaci, kdy zůstavitelka pořídila v roce 2006 závěť, kterou ustanovila svou dceru Gabrielu Staňkovou dědičkou blíže specifikované nemovitosti (ohledně tohoto majetku stanovila i náhradního dědice a náhradního dědice k náhradníkovi) a za dědice veškerého ostatního majetku povolala rovným dílem Gabrielu Staňkovou a svého syna Emila Zörnera. Syn zůstavitelky zemřel před její smrtí (oba zesnuli v roce 2016, tedy za účinnosti nového ), stěžovatelé jsou jeho potomky, tedy vnuky a vnučkami zůstavitelky.

Za dané situace obvodní soud aplikoval v souladu s (dle kterého se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele) ustanovení , podle něhož podíl dědice, který nedědí a nemá náhradníka, se uvolní a přiroste k podílům ostatních závětí povolaných dědiců, jsou-li všichni dědicové povoláni k dědictví buď rovným dílem, nebo všeobecným výrazem znamenajícím rovné podělení. Stěžovatelům tak náleží toliko postavení neopomenutelných dědiců.

V ústavní stížnosti stěžovatelé vysvětlují okolnosti sepsání závěti, z nichž má údajně vyplývat, že si zůstavitelka nepřála, aby veškerý majetek připadl její dceři, nýbrž že předpokládala, že účinkem závěti bude rozdělení majetku mezi dceru a syna, eventuálně mezi jejich dědice. V době sepsání závěti přitom ještě neplatil nový a v z roku 1964 pravidlo odpovídající nového obsaženo nebylo. Zůstavitelka tak neměla důvod závěť pro případ smrti svého syna upřesňovat. Na změnu právní úpravy pak nemohla zůstavitelka reagovat v důsledku onemocnění Alzheimerovou chorobou.

Dle stěžovatelů došlo k situaci, se kterou autoři nepočítali, pročež jsou toho názoru, že by právní účinky závěti měly být posuzovány podle práva platného v době sepsání závěti. Opačný výklad porušuje , který stanovuje, že závěť je třeba vyložit tak, aby co nejvíce vyhovovala vůli zůstavitele. Tím, že účinky závěti takto posuzovány nebyly, došlo údajně k protiústavnímu zákazu retroaktivity a k absolutnímu popření vůle zůstavitelky.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V posuzované věci není žádných pochyb o tom, že závěry soudů odpovídají podústavnímu právu, jak ostatně konstatoval ve svém usnesení Nejvyšší soud. Jedinou otázkou tak je, zda důsledky aplikace předmětných podústavních ustanovení v tomto případě nevedou k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.

Nezbývá přitom než konstatovat, že pravidlo zakotvené v představuje tradiční úpravu dědického práva, jejíž obdoba byla součástí i dřívějších kodifikací práva občanského a která tak na území České republiky platí již desítky let, aniž by za poslední čtvrtstoletí vyvstaly jakékoli pochybnosti z hlediska jejího souladu s ústavním pořádkem. Nejde přitom o ustanovení retroaktivní. Samo o sobě se aplikuje na právní skutečnosti nastalé za doby jeho účinnosti (nemá vliv na dřívější dědění), přičemž i pravidlo v něm obsažené vychází ze stejného principu, tedy že se při dědění mají aplikovat normy účinné v době nastalé právní skutečnosti.

Lze jen dodat, že nový , a to právě i jeho , posílil volnost zůstavitele a pokusil se více reflektovat jeho přání, byť pochopitelně každá změna právní úpravy dědění může již z povahy věci pozměnit důsledky zůstavitelovy smrti, a to v některých případech bez ohledu na to, co je uvedeno v závěti. V posuzované věci každopádně ani nedošlo k odchýlení od výslovného přání zůstavitelky, neboť o náhradnicích za svého syna se v závěti nezmínila. Je samozřejmě možné, že by si přála, aby při jeho smrti nastoupili na jeho místo v plném rozsahu (resp. v rozsahu odpovídajícím předchozí právní úpravě) stěžovatelé, stejně tak je ale možné, že by si to v době smrti (již) nepřála. Jde o pouhé spekulace nepodstatné pro rozhodnutí ve věci, která se musí řídit účinnou právní úpravou. Ve zbytku proto nezbývá než odkázat na rozhodnutí obecných soudů v této věci vydaná.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2019

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu