Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1455/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Bc. Stanislava Adama Bartoše, zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou se sídlem Praha, Prvního pluku 320/17, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018 č. j. -321, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel se s odvoláním na porušení , a d a y domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v řízení o zaplacení částky 317 967 Kč s příslušenstvím.

Ze spisového materiálu se podává, že napadeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 5. 2017 č. j. -276, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 9. 2017 č. j. -302. Tímto rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal po žalované (Domanský s. r. o.) zaplacení výše uvedené částky. Svou žalobu stěžovatel odůvodnil tím, že si od žalované koupil motorový vůz značky Hyundai, specifikovaný v rozsudku, za částku 305 980 Kč, kterou zaplatil 6. 4. 2011. V červenci 2011 stěžovatel zjistil, že vůz trpí vadou (při otáčkách cca 2000 za minutu se z motoru ozývaly klepavé zvuky). Proto 11. 7. 2011 předal vůz žalované s požadavkem na odstranění vady. Vzhledem k tomu, že k odstranění vady do 30 dnů nedošlo, stěžovatel od smlouvy 30. 8. 2011 odstoupil a požadoval vrácení kupní ceny a dále částky 11 897 Kč, kterou vynaložil na dálniční známku, povinné ručení a smluvní pojištění.

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že stěžovatel kupní smlouvou ze dne 6. 4. 2011 koupil od žalované předmětný automobil a dne 11. 7. 2011 reklamoval výše uvedenou závadu na vozidle. Účastníci se dohodli na opravě, avšak žalovaná žádnou závadu nezjistila a vozidlo stěžovateli s tímto sdělením předala. Závada motoru se neprojevila ani při přezkoušení vozidla u Hyundai Motor Czech s. r. o. Také znalec ve svém posudku a výpovědi dospěl k závěru, že vozidlo závadou netrpí. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že existence vady v době reklamace nebyla prokázána a provedené důkazy naopak svědčily o tom, že vozidlo bylo bez vady. Rozsudek soudu prvního stupně tak ve věci samé potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 2. 2019 č. j. -346 odmítl podle jako nepřípustné, neboť stěžovatel v dovolání neuvedl žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem obecných soudů. Namítá, že soudy opomněly, že v dané věci nebylo třeba řešit, zda předmětná movitá věc vady vykazuje či nikoli, ale naopak je rozhodné, zda žalovaná vyrozuměla stěžovatele o vyřízení reklamace včas. Pokud tak neučinila, má se za to, že reklamace byla oprávněná se všemi právními důsledky. Stěžovatel podrobně polemizuje i s dalšími skutkovými a právními závěry soudu prvního soudu a soudu odvolacího. V ústavní stížnosti předkládá argumenty, které již uvedl ve svém dovolání, a očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu instančnímu přezkumu a opomíjí, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

V dané věci však k žádnému porušení základních práv či svobod stěžovatele nedošlo. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález

sp. zn.

).

Nic takového v nyní posuzovaném případě nenastalo. Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež podrobně vyložily a svůj postup objasnily v odůvodnění svých rozhodnutí, která nelze označit za arbitrární či formalistická. Odvolací soud podrobně a srozumitelně odůvodnil své závěry ve vztahu k existenci vady na předmětném vozidle. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že své rozhodnutí odvolací soud opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl pouze zrušení rozhodnutí městského soudu, Ústavní soud - aby nebyl nařčen z přepjatého formalismu - podrobil ústavnímu přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího, které stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil. Ústavní soud nicméně na postupu Nejvyššího soudu - z pohledu ústavněprávního - neshledal žádné pochybení. Jeho odmítavé rozhodnutí je jasné, srozumitelně a odpovídajícím způsobem se vypořádává s námitkami stěžovatele. Ostatně, Ústavní soud se v rámci přezkumu zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn.

a

).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu