Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 359/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené JUD. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 6, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018 č. j. -326, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a J. S. a Cestovní kanceláře FISCHER, a.s., sídlem Na Strži 65/1702, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle d, jakož i y (dále jen " ").

II.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

3. Stěžovatelka se spolu s J. S. svou žalobou domáhala na Cestovní kanceláři FISCHER, a.s. (dále jen "cestovní kancelář") zaplacení částky ve výši 2 184 193,94 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví stěžovatelky s odůvodněním, že s cestovní kanceláří uzavřeli cestovní smlouvu, jejímž předmětem byl zájezd do Egypta, a dále od cestovní kanceláře zakoupili jednodenní výlet do Káhiry. Při cestě autobusem v rámci tohoto výletu došlo k nehodě, kdy autobus najel na písečnou dunu na vozovce, přičemž došlo k újmě na zdraví stěžovatelky, spočívající mj. v poranění páteřního obratle, pohmoždění břišní oblasti a ochrnutí dolní poloviny těla. Žalovaná částka měla sestávat z nákladů vynaložených na léky ve výši 43 231 Kč, nákladů na cestu osobním vozidlem v souvislosti s péčí o stěžovatelku ve výši 29 862,94 Kč a úhrady nezbytných úkonů pečovatelských služeb, které musí být stěžovatelce poskytovány a které jí osobně poskytuje J. S. (dále jen "vedlejší účastník"), jenž z tohoto důvodu musel omezit své volnočasové aktivity.

4. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 9. 2013 č. j. -156 tak, že cestovní kanceláři byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce a vedlejšímu účastníku účelné náklady spojené s léčením ve výši 45 637 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále na náhradě nemajetkové újmy vzniklé vynaložením finančních prostředků na zajištění základní obsluhy stěžovatelky částku ve výši 524 400 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta (výroky III. až V.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky VI. až VIII.). V odůvodnění obvodní soud uvedl, že shledal, že na straně stěžovatelky došlo v příčinné souvislosti se zaviněným porušením povinností cestovní kanceláře ke škodě na zdraví, v důsledku čehož stěžovatelce vznikly náklady spojené s léčením, jakož i majetková újma spočívající v tom, že stěžovatelka není pro poškození svého zdraví nadále soběstačná v péči o sebe i svou domácnost a je nucena vyhledat pomoc třetí osoby, přičemž přenesení veškeré zátěže na vedlejšího účastníka by (s ohledem na závažnost zdravotních obtíží stěžovatelky) představovalo neúměrné břemeno přesahující rámec solidarity či plnění povinností podle , o rodině, v posledně účinném znění. Obvodní soud proto s odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu uzavřel, že stěžovatelka má nárok na tzv. rentu, a to v měsíční výši 16 000 Kč (za období od 1. 6. 2009 do 31. 12. 2012) a 18 000 Kč (za období od 1. 1. 2012), kterou následně ponížil o částku ve výši 4 000 Kč měsíčně, představující příspěvek na péči podle , o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jenž stěžovatelka v rozhodném období pobírala, a dále zohlednil skutečnost, že stěžovatelka byla po část období, za něž přiznání renty požadovala, hospitalizována, přičemž po dobu její hospitalizace o ni žádná osoba bezplatně nepečovala.

5. Rozhodnutí obvodního soudu bylo rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 9. 2014 č. j. -245 ve vyhovujících výrocích I. a II. a zamítavém výroku IV. potvrzeno, výrok III. napadeného rozhodnutí ohledně částky 4 045 Kč byl městským soudem zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno, ohledně částky 213 Kč byl změněn tak, že cestovní kancelář je povinna zaplatit tuto částku stěžovatelce a vedlejšímu účastníku, jinak byl ohledně částky ve výši 23 148,94 Kč a ohledně úroku z prodlení potvrzen, neboť městský soud dospěl k závěru, že obvodní soud správně zjistil skutkový stav, který rovněž (v zásadě) správně právně posoudil.

6. Rozhodnutí městského soudu stěžovatelka i cestovní kancelář napadly dovoláními, jež byla rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. -326 zamítnuta.

III.

7. Rozsudek dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností, jejímž předmětem učinila otázku, zda má být příspěvek na péči poskytovaný podle § 7 zákona o sociálních službách, který v rozhodné době pobírala, odečítán od přiznané náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech na zajištění pomoci stěžovatelce při základních životních úkonech a při zajištění chodu její domácnosti či nikoli. V této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201), v němž Ústavní soud mj. uvedl, že "podle Nejvyššího soudu nárok na náhradu účelných nákladů spojených s léčením, třebaže vzniká podle přímo těm, kdo náklady vynaložili (tedy pečujícím), je přímo součástí celkového nároku poškozeného na náhradu škody na zdraví vůči škůdci. Jestliže přitom škůdce za škodu odpovídá v plném rozsahu (poznámka: což ostatně platí i ve stěžovatelově případě), pak jeho povinnost k náhradě škody může být snížena jedině z důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu . Proto nemůže být snížena například proto, že poškozený je příjemcem příspěvku na péči [shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. v této souvislosti hovoří o příspěvku na péči o osobu blízkou, jenž byl nahrazen příspěvkem na péči]." Dále upozornila i na nález

sp. zn.

ze dne 11. 11. 2014 (N 205/75 SbNU 297), v němž Ústavní soud řešil shodnou právní otázku, přičemž konstatoval, že "Ústavní soud v nálezu

s odkazem na zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. uvedl, že jestliže škůdce odpovídá za škodu v plném rozsahu, nemůže být povinnost k náhradě škody snížena proto, že je poškozený příjemcem příspěvku na péči. Soud prvního stupně a odvolací soud opakovaně při výpočtu výše nároku automaticky odečítaly částku 4 000 Kč, kterou stěžovatel pobírá jako příspěvek na péči od státu, aniž by ve svých rozhodnutích uvedly, z jakého důvodu tak činí a z jakého důvodu se odchylují od pro ně závazného rozhodnutí. Takový postup rovněž není přípustný." Z právě citovaných rozhodnutí dle stěžovatelky vyplývá, že se Ústavní soud vyjádřil zcela jednoznačně v tom smyslu, že se příspěvek vyplácený státem v souvislosti s péčí o nesamostatnou osobu nemá odečítat od nároku na náhradu škody, přičemž tato rozhodnutí se dle stěžovatelky vztahují jak na případy, kdy byl pečující osobě vyplácen příspěvek podle a násl. , o sociálním zabezpečení, v posledně účinném znění (dále jen " "), tak i na případy, kdy poškozený pobíral příspěvek na péči, a to na základě zákona o sociálních službách. Stěžovatelka z tohoto důvodu odmítla názor vyslovený Nejvyšším soudem v nyní napadeném rozhodnutí, dle něhož je třeba závěry přijaté Ústavním soudem v citovaných rozhodnutích revidovat s přihlédnutím ke skutečnosti, že došlo ke změně právní úpravy, když nově poskytovaný příspěvek na péči je podle zákona o sociálních službách poskytován za jiným účelem a z jiného právního důvodu a jeho příjemcem je jiná osoba, než tomu bylo v případě příspěvku poskytovaného podle zrušeného zákona o sociálních službách. Tento závěr stěžovatelka označila za věcně nesprávný, nerespektující dualitu soukromého a veřejného práva a jsoucí v rozporu s principem závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu.

IV.

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

V.

9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů (srov. y), a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.

11. Právě naznačené pochybení, které by jedině mohlo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak stěžovatelka sama uvedla ve své ústavní stížnosti, je jejím předmětem otázka, zda má být příspěvek na péči poskytovaný podle § 7 zákona o sociálních službách, který v rozhodné době pobírala, odečítán od přiznané náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech na zajištění pomoci stěžovatelce při základních životních úkonech a při zajištění chodu její domácnosti či nikoli. Tato otázka je však otázkou výkladu předmětných ustanovení zákona o sociálních službách, jakož i příslušných ustanovení , , v posledně účinném znění (dále jen " "), týkající se náhrady škody. Jde tedy o otázku interpretace podústavního práva, k níž Ústavní soud povolán není, jak uvedeno shora. Jak plyne z obsahu napadeného rozhodnutí, dovolací soud se touto otázkou ve svém rozhodnutí řádně zabýval, přičemž své závěry stran nezbytnosti snížení výše přiznané náhrady škody o předmětný příspěvek rovněž srozumitelně odůvodnil (viz str. 8 rozhodnutí dovolacího soudu). Obsah tohoto odůvodnění je stěžovatelce znám, Ústavní soud proto považuje za dostačující na něj pro stručnost pouze odkázat. Ústavní soud přitom neshledal, že by dovolacím soudem provedený výklad předmětných ustanovení byl ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti, přestože stěžovatelka je přesvědčena o opaku.

12. Na právě uvedeném není způsobilá nic změnit ani námitka stěžovatelky, že závěry přijaté dovolacím soudem ve shora uvedené otázce stojí v rozporu se závaznými závěry vyslovenými v nálezové judikatuře Ústavního soudu, konkrétně v nálezu

sp. zn.

ze dne 16. 1. 2013 a nálezu

sp. zn.

ze dne 11. 11. 2014, a to z následujících důvodů.

13. Jde-li o prvně uvedený nález, je třeba upozornit na to, že stěžovatelka cituje pouze Ústavním soudem uvedená obecná úvahová východiska pro posouzení jiné právní otázky, když nosnou otázkou nálezu

sp. zn.

nebyla otázka, zda může být výše přiznané náhrady škody snížena proto, že poškozený je příjemcem příspěvku na péči ve smyslu § 7 zákona o sociálních službách, nýbrž otázka, zda je možné podřadit náhradu nákladů za pečovatelskou službu pod účelné náklady spojené s léčením. Otázkou, zda se závěry plynoucí z dřívější judikatury obecných soudů (např. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 24. 10. 2006), podle níž nebylo možné snížit přiznanou výši náhrady škody o příspěvek na péči o osobu blízkou, který byl poskytován nikoli poškozenému, ale osobě pečující podle § 80 a násl. zákona o sociálním zabezpečení, uplatní i po přijetí nové právní úpravy obsažené v zákoně o sociálních službách, se však Ústavní soud v předmětném nálezu blíže nezabýval, neboť tato otázka nebyla v předmětném řízení předmětem jeho ústavněprávního přezkumu.

14. Za případný pak Ústavní soud nepovažuje ani odkaz stěžovatelky na nález

sp. zn.

, vydaný ve věci téhož stěžovatele, jako prvně uvedený nález

sp. zn.

. To proto, že důvodem stěžovatelkou citované výtky Ústavního soudu směřované obecným soudům nebylo to, že tyto tehdejšímu stěžovateli snížily přiznanou výši náhrady škody o přiznaný příspěvek na péči, ale to, že tak učinily automaticky, aniž by ve svých rozhodnutích uvedly, z jakého důvodu tak činí a z jakého důvodu se odchylují od dosavadní soudní praxe. To však není nynější případ, neboť dovolací soud v právě posuzované věci řádně a logicky odůvodnil, z jakého důvodu je namístě soudní praxí dříve vyslovené závěry revidovat, přičemž poukázal zejména na změnu právní úpravy a zákonodárcem nově přijatou koncepci systému sociálních služeb.

15. Pouze pro úplnost pak Ústavní soud považuje za vhodné upozornit na skutečnost, že se případem stěžovatele, jemuž vyhověl svými nálezy

sp. zn.

a

sp. zn.

, jichž se stěžovatelka v nynější věci dovolává, do třetice zabýval ve věci vedené pod

sp. zn.

. Stěžovatel tehdy (shodně jako i nyní stěžovatelka) namítal, že žádný zákon soudu nestanoví, aby od částky za poskytovanou péči odečetl částku vyplacenou poškozenému z titulu příspěvku na péči, ba naopak je takový postup soudu v rozporu se závazným názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu

sp. zn.

ze dne 16. 1. 2013. Ústavní soud se touto argumentací tehdejšího stěžovatele zabýval, nicméně ji shledal zjevně neopodstatněnou, pročež ústavní stížnost svým usnesením

sp. zn.

ze dne 24. 11. 2015 z důvodu dle odmítl, když uzavřel, že závěry obecných soudů týkající se nutnosti snížení přiznané výše náhrady škody o přiznaný příspěvek na péči ve smyslu zákona o sociálních službách jsou legitimní (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 11. 2015, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz).

VI.

16. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2019

Ludvík David v. r.

předseda senátu