Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 497/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ladislava Poláka, zastoupeného Mgr. Hynkem Navrátilem, advokátem, sídlem Na Florenci 1025/1, Praha - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018 č. j. -120, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., sídlem Evropská 810/136, Praha 6 - Vokovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení a d (dále jen " "), jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 5. 2018 č. j. -98 bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice jako žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 33 515 Kč s příslušenstvím a dále zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 16 094 Kč. Obvodní soud s odkazem na , a , (dále jen " "), dovodil důvodnost žaloby na základě závěru, že účastníci uzavřeli v průběhu soudního řízení dohodu o narovnání. Na základě uvedené dohody byla vedlejší účastnice povinna uhradit stěžovateli částku 81 549 Kč, včetně soudem přiznaných úroků z prodlení, náklady právního zastoupení ve výši 16 094 Kč a poměrnou část soudního poplatku ve výši 1 000 Kč. Následná změna stanoviska vedlejší účastnice podle obvodního soudu na tom nemůže nic změnit. Vedlejší účastnice stěžovateli uhradila částku 49 034 Kč, podle dohody tak zbývá uhradit částku 33 515 Kč a náklady řízení ve výši 16 094 Kč, proto obvodní soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 15. 11. 2018 č. j. -120 tak, že rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé ohledně částky 560 Kč s příslušenstvím potvrdil a dále rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé změnil tak, že žaloba s návrhem, aby byla vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli 32 955 Kč s příslušenstvím a úrok z prodlení z částky 560 Kč od 3. 8. 2017 do zaplacení zamítl. Dále městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud se neztotožnil se závěrem obvodního soudu o uzavření dohody o narovnání. Poukázal na , ve kterém se uvádí, že dohodnou-li se strany, že pro uzavření užijí určitou formu, má se za to, že nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodržena; to platí i tehdy, projeví-li jedna ze stran vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě. Krajský soud dovodil, že z e-mailové komunikace zástupců účastníků je zřejmé, že šlo o předběžnou korespondenci k uzavření dohody, ohledně které dala vedlejší účastnice najevo, že má být uzavřena v písemné formě podle . K tomu však nedošlo, protože písemný návrh dohody nakonec podepsal pouze stěžovatel a předběžné ujednání tak strany nezavazuje. Městský soud přisvědčil stěžovateli, že ve smyslu eurokonformního výkladu a 8 , o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a judikatury Ústavního soudu [nález ze dne 16. 7. 2015

sp. zn.

(N 130/78 SbNU 57), nález ze dne 14. 6. 2016

sp. zn.

(N 111/81 SbNU 755)] i Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. ) nemůže limit pojistného plnění, sjednaný pojistnou smlouvou mezi cestovní kanceláří a pojišťovnou pro případ úpadku cestovní kanceláře, omezovat právo spotřebitele vůči pojišťovně na zaplacení celé částky, uhrazené za zájezd. Městský soud dále uvedl, že vedlejší účastnice stěžovateli již převážnou část jeho oprávněného nároku uhradila, byť z větší části po podání žaloby. Podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2015 č. j. -26 [kterým městský soud provedl důkaz v souladu s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], byla žalovaná obchodní společnost Diamond travel, s. r. o., uznána povinnou zaplatit stěžovateli z titulu ceny zrušeného zájezdu částku 69 252 Kč. Vedlejší účastnice postupným plněním zaplatila stěžovateli částku 68 692 Kč, k úhradě na pojistném plnění podle a tak zbývá pouze 560 Kč. Tato částka stěžovateli náleží s úrokem z prodlení podle . Městský soud vedlejší účastnici přisvědčil v tom, že pojištění podle , se nevztahuje na příslušenství pohledávky, které bylo stěžovateli přiznáno v jeho sporu s cestovní kanceláří rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud neprovedl žádné důkazy, jen přehodnotil právní hodnocení obvodního soudu, aniž navíc předem zpřístupnil stranám svůj odchylný náhled na právní posouzení úkonů stran, které vyústily v uzavření dohody o narovnání mezi stranami v elektronické podobě. Městský soud ve své úvaze vycházel z , podle něhož k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Přehlédl však, že v daném případě bylo jednání směřující k uzavření dohody o narovnání vedeno za podmínek uvedených v a násl. . Vlastní smlouva (tedy dohoda o narovnání) byla uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky vedlejšího účastníka stěžovatelem nabylo účinnosti, tedy bylo doručeno vedlejší účastnici ( ). Podpis písemného vyhotovení se k platnosti a závaznosti smlouvy již uzavřené nevyžaduje. Na podporu tohoto stanoviska stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011

sp. zn.

(N 130/62 SbNU 47).

5. Stěžovatel dále namítá, že městský soud dovodil, že pojištění podle , se nevztahuje na příslušenství pohledávky, které bylo stěžovateli přiznáno v jeho sporu s cestovní kanceláří rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1. Stěžovatel pokládá tento výklad za rozporný s judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

vyslovil závěr, že pojistná smlouva musí v případě úpadku cestovní kanceláře zajistit, aby byly splněny veškeré zákonné nároky zákazníka, a to v plném rozsahu bez jakéhokoliv krácení.

6. Stěžovatel dále poukazuje na to, že městský soud závěrem svého rozhodnutí konstatoval, že proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. Ignoroval tak skutečnost, že přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ), a že dovolání ve vztazích ze spotřebitelských smluv (a nepochybně i se spotřebitelskými smlouvami souvisejících) není omezeno rozsahem peněžitého plnění [ ]. Městský soud tak i tímto stanoviskem zkrátil právo stěžovatele na soudní ochranu podle y.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

, N 98/15 SbNU 17).

11. V posuzované věci se městský soud se závěrem obvodního soudu o uzavření dohody o narovnání neztotožnil. Poukázal na , ve kterém se uvádí, že dohodnou-li se strany, že pro uzavření užijí určitou formu, má se zato, že nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodržena; to platí i tehdy, projeví-li jedna ze stran, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě. V nyní posuzované věci dala vedlejší účastnice v e-mailové komunikaci najevo, že dohoda má být uzavřena v písemné formě podle . Dohoda o narovnání proto uzavřena nebyla, když písemná dohoda byla podepsána pouze stěžovatelem. Vedlejší účastnice postupným plněním zaplatila stěžovateli částku 68 692 Kč, k úhradě na pojistném plnění podle a tak zbývá pouze 560 Kč; tato částka stěžovateli náleží s úrokem z prodlení podle . Městský soud vedlejší účastnici přisvědčil v tom, že pojištění podle , se nevztahuje na příslušenství pohledávky, které bylo stěžovateli přiznáno v jeho sporu s cestovní kanceláří rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

12. Městský soud tedy postupoval v souladu s a změnil rozsudek obvodního soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho potvrzení ( ) nebo zrušení ( ) a po doplnění dokazování byl skutkový stav věci zjištěn tak, že bylo možné o věci rozhodnout.

13. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu

sp. zn.

neshledal Ústavní soud případným, když uvedený nález byl vydán za jiných skutkových okolností dané věci.

14. Rovněž odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu

sp. zn.

neshledal Ústavní soud případným; v uvedeném nálezu byl s odkazem na nález Ústavního soudu

akcentován výklad příslušných ustanovení , z něhož vyplývá povinnost pojišťovny k plné náhradě klientem cestovní kanceláře zaplacené ceny zájezdu, nikoli však příslušenství pohledávky, které bylo stěžovateli přiznáno v jeho sporu s cestovní kanceláří.

15. V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že ho městský soud nesprávně poučil o přípustnosti dovolání, když dovolání ve vztazích ze spotřebitelských smluv není omezeno rozsahem peněžitého plnění. Pochybení městského soudu však Ústavní soud neshledal. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , ve kterém Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl ve věci, ve které bylo napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč; Nejvyšší soud dovodil, že nešlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy, kde se tento limit neuplatní, když mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva a předmětem řízení nebylo plnění z této smlouvy, nýbrž nárok pojistitele na náhradu toho, co plnil za pojištěného z titulu jeho odpovědnosti za škodu, kterou způsobil poškozené třetí osobě, tedy nárok plynoucí přímo ze zákona, tj. z , o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. V nyní posuzované věci jde o obdobnou situaci, když podle pojišťovna poskytne zákazníkovi plnění podle za služby cestovního ruchu, které mu nebyly poskytnuty z důvodu úpadku cestovní kanceláře; plnění v rozsahu stanoveném v poskytuje zákazníkům vždy pojišťovna. Nejde tedy o vztah ze spotřebitelské smlouvy, ale ze zákona.

16. Ústavní soud dodává, že jestliže byl stěžovatel přesvědčen, že ho městský soud nesprávně poučil ohledně nepřípustnosti dovolání v jeho právní věci, nic mu nebránilo, aby dovolání podal.

17. Ústavní soud konstatuje, že postup městského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Městský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními y i Úmluvy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu