Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1045/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti H. V. D., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. et Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem Lidická 2006/26, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -71 ze dne 19. 12. 2017, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -3094 ze dne 29. 3. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -2863 ze dne 20. 10. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a 2, a 2, a 2, , a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání 1) zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) (dále též "tr. zákoník"), 2) zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu dle tr. zákoníku, 3) zločinu krádeže podle , odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a 4) přečinu poškození cizí věci podle tr. zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Vedle toho mu byl uložen trest propadnutí věci, přičemž výčet těchto věcí je v rozsudku položkově vymezen. Podle tr. zákoníku bylo stěžovateli uloženo i zabrání v rozsudku rovněž blíže specifikovaných věcí. Krajský soud stěžovateli též uložil, aby spolu s dalšími spoluobviněnými společně a nerozdílně nahradil škodu obchodní společnosti E.ON Česká republika, s. r. o., ve výši 383 530,81 Kč a dalším poškozeným škodu ve výši 337 570 Kč. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu dalších spoluobviněných.

Odvolání stěžovatele, dalších spoluobviněných i státního zástupce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodná zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, dokazování neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, nebylo postupováno dle zásady oficiality, zásady materiální pravdy ani zásady presumpce neviny. Stěžovatel v té souvislosti namítl i opomenuté důkazy. Nejvyššímu soudu pak vytkl, že se odmítl věcí meritorně zabývat. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádné pochybení, které by si žádalo jejich zrušení, neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel tytéž námitky, s nimiž se již soudy zcela dostatečně vypořádaly.

Ústavní soud nepřisvědčil výhradám stěžovatele ohledně jím tvrzeného extrémního nesouladu právních závěrů s provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy v tomto směru zformulovaly své úvahy velmi obšírně a dostatečně vysvětlily všechny souvislosti, které je nakonec vedly k vyslovení závěru o vině i trestu stěžovatele. Krajský soud zřetelně vyložil, z jakých důkazů usuzuje na vinu stěžovatele. Konkrétně jde zejména o svědecké výpovědi i provedenou rekognici (srov. zejm. str. 38 - 39). Jak přitom podotkl Nejvyšší soud, důkazní situaci pak dokreslují i výsledky domovní prohlídky v bydlišti stěžovatele. Bez významu není ani zachycený telefonický hovor, který, byť byl veden konspirativně, se soudu prvního stupně podařilo rozklíčovat.

Stěžovatel svůj nesouhlas s těmito závěry buduje na vlastní interpretaci těchto důkazů. Ústavní soud k tomu připomíná, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Úvahy soudů jsou odrazem nezávislého hodnocení důkazů, do něhož Ústavní soud za této situace zasahovat nemůže. Jen (obecný) soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy a jedině on je oprávněn za tím účelem provádět a hodnotit důkazy.

K tzv. opomenutým důkazům se neopomněl vyjádřit Nejvyšší soud, třebaže tak učinil nad rámec stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu. Připomněl, že krajským a odvolacím soudem v odůvodnění jejich rozhodnutí nevyhodnocené důkazy představují pochybení, ovšem toliko formálního rozměru. Fakticky jde totiž o důkazy, které nejsou s to zvrátit dokazování ve prospěch stěžovatele (v podrobnostech tu Ústavní soud odkazuje zvláště na bod 37 napadeného usnesení dovolacího soudu, v němž srozumitelně vyložil, proč absence těch kterých důkazů nemohla obstát z hlediska možného vyvinění stěžovatele).

Ústavní soud nepřisvědčuje stěžovateli ani v jeho názoru, že Nejvyšší soud se odmítl věcí meritorně zabývat. Především nelze přehlédnout, že stěžovatel formálně uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, dle něhož lze dovolání podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Fakticky však stěžovatel uplatnil námitky čistě procesního a skutkového charakteru, v podstatě ve stejné podobě jako nyní v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud tedy nepochybil, pakliže dovolání formálně odmítl jako podané z jiného důvodu, než který je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Přesto se nad rámec svých povinností dovolacího soudu věnoval i procesním a skutkovým výhradám stěžovatele, a to v kontextu jím tvrzeného extrémního nesouladu právních závěrů s provedenými důkazy, resp. učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž relativně podrobně stěžovateli vysvětlilo, proč jeho námitky ani tak neobstojí. Konečně kdyby byl dovolací soud "neměl chuť" se věcí "meritorně" zabývat, byl by si mohl několik stran svého rozhodnutí "odpustit". Ústavní soud tedy rozhodně nemůže dospět k závěru, že by se snad Nejvyšší soud věcí zabýval formalisticky či povrchně, a zasáhl tím do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu