Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 65/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Alexandra Vinklara, zastoupeného Mgr. Janem Hrežem, advokátem, sídlem Purkyňova 143/18, Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018 č. j. -138, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2018 č. j. -121 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. dubna 2014 č. j. -62, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově jako účastníků řízení, a Vojtěcha Vinklara, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že před obecnými soudy bylo vedeno řízení o žalobě vedlejšího účastníka (žalobce) na peněžité plnění proti stěžovateli (žalovanému). Žaloba byla odůvodněna tím, že vedlejší účastník jako ručitel za stěžovatele uhradil věřiteli, obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s. částku ve výši 595 221 Kč. S touto žalobou byl vedlejší účastník převážně úspěšný, když rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 4. 2014 č. j. -62 jí bylo vyhověno co do částky 567 221 Kč s příslušenstvím, respektive po měnícím výroku rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 4. 2018 č. j. -121 co do částky 498 221 Kč s příslušenstvím.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž uvedl, že "rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to konkrétně na nesprávné aplikaci hmotného práva na projednávaný případ, neboť odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nezohlednily, že žalobce jako ručitel a žalovaný jako obligační dlužník mezi sebou uzavřeli dohodu modifikující dispozitivní právní úpravu regresního oprávnění ručitele vůči obligačnímu dlužníkovi tak, že žalobce na základě dohody uzavřené mezi ním a žalovaným převzal závazek žalovaného". Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. -138 bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro jeho vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti podle

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí, že mezi ním a vedlejším účastníkem byla uzavřena ústní dohoda modifikující dispozitivní právní úpravu regresního oprávnění ručitele vůči obligačnímu dlužníkovi tak, že vedlejší účastník na jejím základě převzal závazek stěžovatele. Soudy k tomu však odmítly přihlédnout, a dospěly tak k nesprávným skutkovým závěrům.

5. K závěru Nejvyššího soudu, že řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, uvádí, že odchýlení se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu bylo na místě spatřovat právě v tom, že soudy nerespektovaly zmíněnou dohodu, ač rozhodovací praxe nemá být založena na ničem jiném, než právě na respektování smluv a dohod.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná ( a contrario). Vůči napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje (viz dále).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Nejvyšší soud odmítl podané dovolání jako trpící vadami spočívajícími v absenci uvedení předpokladu jeho přípustnosti. Ústavní soud za této situace považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

8. Ústavní soud nezjistil, že by závěr Nejvyššího soudu, že v podaném dovolání nebyl uveden předpoklad jeho přípustnosti, byl nesprávný. Sám stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti shledává toto vymezení v pouhé své námitce, že soudy měly uvěřit určitému jeho skutkovému tvrzení, což se se smyslem institutu dovolání zjevně míjí. Za takovéto situace pak Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

9. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro absenci vymezení předpokladu jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" ( ). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání ( věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu považovat za přípustnou.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle a podle jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu