Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1323/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD., sídlem 85 Great Portland Street, Londýn, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Davidem Metelkou, advokátem, sídlem Boleslavova 901/7, Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2019 č. j. -252 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. července 2018 č. j. -241, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 a v článku 36 odst. 1 d.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka podala dne 21. 6. 2018 podle , o soudních poplatcích, v k tomu dni účinnému znění (dále jen " ") žádost o vrácení soudního poplatku ve výši 138 650,23 Kč, který jí byl vyměřen za podané odvolání usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen " ") ze dne 17. 1. 2018 č. j. -191, a stěžovatelka jej zaplatila dne 31. 1. 2018. Usnesením obvodního soudu ze dne 11. 7. 2018 č. j. -241 byla žádost stěžovatelky zamítnuta. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem bylo dle ve znění účinném do 29. 9. 2017 osvobozeno od soudních poplatků, a toto osvobození se vztahovalo i na řízení před odvolacím soudem [ tohoto zákona]. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen " "), však s účinností od 30. 9. 2017 osvobození tohoto řízení zcela zrušil. Řízení o žalobě a odvolací řízení se přitom pro účely zákona o soudních poplatcích považují dle ustálené soudní praxe za samostatná řízení, což vyplývá rovněž z , jenž zakotvuje poplatkovou povinnost za řízení zvlášť v souvislosti s podáním žaloby a zvlášť v souvislosti s podáním odvolání. V případě odvolání se tedy jedná o zahájení nového (odvolacího) řízení a proto se na odvolací řízení zahájená po účinnosti (tj. na odvolání podaná od 30. 9. 2017) aplikuje ve znění , a tudíž tato odvolací řízení již nejsou od soudního poplatku osvobozena. Formulace "na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti" ve smyslu čl. VI přechodných ustanovení se tak v projednávané věci vztahuje toliko na řízení o žalobě, nikoli na řízení o odvolání).

3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 2. 2019 č. j. 19 Co 3212019-252 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud se zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu a poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. , v němž se konstatuje, že " z jazykového výkladu § 4 odst. 1 ZSOP ve vazbě na § 7 je nutno pro účely ZSOP dovodit samostatnou/oddělenou povahu řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, neboť každé z těchto řízení je z pohledu ZSOP zahajováno samostatně učiněním specifického úkonu (typicky) žalobcem [podání návrhu dle písm. a) či podáním odvolání dle písm. b) § 4 odst. 1 ZSOP], tento úkon je plně v dispozici této osoby a právě na doručení tohoto úkonu soudu je vázán vznik poplatkové povinnosti a splatnost poplatku jako takového".

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s výší vyměřeného soudního poplatku, neboť dle jejího názoru za situace, kdy řízení bylo zahájeno žalobou podanou dne 19. 2. 2016, tedy přede dnem nabytí účinnosti , by měla být aplikována právní úprava ( ) účinná v době podání žaloby, a nikoli ve znění účinném po datu 30. 9. 2017. S právním názorem městského soudu ani s jím citovanou judikaturou Nejvyššího soudu stěžovatelka nesouhlasí, neboť má za to, že soudní řízení by mělo být vnímáno a pojímáno jako jednotné, a to i z hlediska možných a předvídatelných nákladů, které bude muset účastník řízení vynaložit na jejich vedení. Pokud tedy v průběhu řízení došlo ke změně právní úpravy a osvobození od soudních poplatků bylo u daného typu řízení zrušeno, pak by se tato právní úprava měla vztahovat až na řízení zahájená po nabytí účinnosti Stěžovatelka dále vyjadřuje přesvědčení, že i pokud by bylo možno akceptovat názor o použití v nyní platném znění, soudní poplatek jí neměl být vyměřen ve výši 138 650,23 Kč, nýbrž ve výši 2 000 Kč podle položky 8a sazebníku poplatků. Stěžovatelka dovozuje, že odstranil-li zákonodárce osvobození od soudního poplatku v řízeních ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem a stanovil poplatkovou povinnost za podání žaloby ve výši 2 000 Kč, pak měla být shodná poplatková povinnost stanovena i pro odvolací řízení. Speciální ustanovení týkající se soudního poplatku za odvolání u tohoto typu řízení však do sazebníku poplatků ze strany zákonodárce doplněno z neznámých důvodů nebylo. Dle stěžovatelky není logického důvodu, aby pro podání žaloby byla stanovena poplatková povinnost ve výši 2 000 Kč (položka 8a sazebníku poplatků) a pro podání odvolání v témže řízení poplatková povinnost ve výši rozdílné, v případě stěžovatelky ve výši cca 70-ti násobné [položka 22 odst. 1 písm. a) sazebníku poplatků u majetkové újmy, položka 22 odst. 2 sazebníku poplatků u nemajetkové újmy]. Stěžovatelka se domnívá, že tato disproporce nebyla úmyslem, nýbrž spíše nedopatřením a chybou zákonodárce.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

7. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Ústavní soud zejména předesílá, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala v řízení již před obvodním a městským soudem, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu podle y teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by jí bylo v pozici žalované odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takovému následku v posuzované věci evidentně nedošlo.

8. Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně přitom zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávné použití podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález

sp. zn.

ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)].

9. Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní posuzované věci není důvodu, aby uvedené závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na příslušné právní předpisy a tyto použily na konkrétní případ stěžovatelky. Závěry, ke kterým dospěly, přiměřeně odůvodnily a nastínily, jaké úvahy je k učiněným závěrům vedly.

10. Obecně lze konstatovat, že soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, jenž zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti. Právní předpisy rozlišují a upravují osvobození od soudních poplatků věcné, osobní a individuální. V případě osvobození věcného, o které jde ve věci stěžovatelky, považuje zákonodárce za vhodné a spravedlivé vyjmout z poplatkové povinnosti některá řízení jako celek.

11. Ústavní soud ve již dříve uvedl, že příslušná ustanovení právních předpisů, upravující osvobození od soudních poplatků, je třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů, v případě věcného a osobního osvobození jde o správné soudní použití příslušného ustanovení upravujícího osvobození pro daný typ řízení a postavení účastníka řízení [viz nález

sp. zn.

ze dne 5. 3. 2009 (N 49/52 SbNU 491)].

12. V posuzované věci soudy obou stupňů stěžovatelce v odůvodnění napadených usnesení vysvětlily, že při vyměření soudního poplatku nemohly postupovat jinak, neboť zcela jasným způsobem v položce 22 sazebníku poplatků stanoví výši soudního poplatku za odvolání. Soudy přitom ústavně souladným způsobem s odkazem na jazykový výklad i judikaturu Nejvyššího soudu odůvodnily i svůj závěr, že z hlediska poplatkové povinnosti řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolací představují samostatná řízení. Stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutími soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich hodnocením aplikace a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry soudů či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení se ale nemůže stát předmětem meritorního projednání návrhu v rámci ústavního soudnictví, neboť otázka použití norem podústavního práva je výlučnou doménou soudů obecných, přičemž vstoupit do této oblasti je Ústavní soud oprávněn a současně povinen pouze tehdy, dochází-li při této činnosti k zásahu do základních práv.

13. To platí i pro názor stěžovatelky, že jí měl být soudní poplatek za odvolání vyměřen ve výši stanovené pro podání návrhu, když není důvodu, proč by soudní poplatek za návrh a odvolání neměly být ve stejné výši. Takový požadavek stěžovatelky jde zcela proti dikci zákona, na čemž nic nemůže změnit její tvrzení, že jde zřejmě o pochybení zákonodárce. Na tomto místě nelze než odkázat na odůvodnění obvodního soudu, který uvedl, že není žádného důvodu dovozovat, že by poplatky v řízení před soudem prvního stupně měly být shodné s poplatky za řízení odvolací, když takový požadavek ze zákona nikdy ani nevyplýval, a úprava soudních poplatků je úpravou zásadně autonomní a nevychází z procesních doktrín o vazbách mezi prvostupňovým a odvolacím řízením ani o jejich jednotnosti do okamžiku pravomocného skončení řízení.

14. Ke shodným závěrům dospěl Ústavní soud v usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 1. 2019, ve kterém uvedl, že pojem "řízení" v přechodném ustanovení je třeba vykládat v souladu s výkladem téhož pojmu v zákona o soudních poplatcích, tedy tak, že na procesní úkon stěžovatele (odvolání, dovolání), jehož právní účinek nastal po účinnosti , bylo třeba vztáhnout nově zavedenou poplatkovou povinnost (srovnej usnesení sp. zn. 2926/18 ze dne 29. 1. 2019).

15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle . Ústavní soud neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu , kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu