Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1155/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Ivany Heboussové, zastoupené JUDr. Helenou Hutirovou, advokátkou se sídlem Praha, Vodičkova 792/40, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 9. 2017 č. j. -129, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018 č. j. -189 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1 2019 č. j. -232, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o určení neplatnosti odvolání z funkce ředitelky školy, a to pro porušení jejích práv ve smyslu , a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y.

Ze spisového materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu stěžovatelky s návrhem na určení, že výpověď z pracovního poměru učiněná žalovanou 2) Základní škola a mateřská škola P., je neplatná (výrok I.), a dále zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že odvolání stěžovatelky z funkce ředitelky žalované 2) učiněné usnesením starosty žalované 1) Městské části P., je neplatné. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud se shodl se závěry soudu prvního stupně, že nelze akceptovat praxi tzv. sebezaměstnávání ředitelů škol, kdy ředitel uzavírá z pozice statutárního orgánu školy sám se sebou jako se zaměstnancem dohody o pracovní činnosti, jejichž předmětem jsou práce spojené s hlavní či doplňkovou činností škody. Důvody nepřípustnosti uvedeného postupu spočívají především v tom, že pokud ředitel uzavírá smlouvy sám se sebou, jedná jednak v nepřípustném střetu zájmů a tedy v rozporu s , a dále obchází pravidlo, vyplývající z a z , školský zákon, podle kterého plat ředitele školy určuje zřizovatel školy. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle ustanovení věty první odmítl.

Stěžovatelka podrobně polemizuje s právními závěry napadených rozhodnutí. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu tvrdí, že v jejím případě je nutné posuzovat, zda došlo objektivně ke střetu zájmů zaměstnavatele (školy) a zaměstnance jako statutárního orgánu (stěžovatelky) natolik, že by protiprávním jednáním stěžovatelky vznikla vedlejším účastníkům tvrzená škoda. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž je podle stěžovatelky zřejmé, že pouhá okolnost, že fyzická osoba je jmenovaná statutárním orgánem obchodní korporace, sama o sobě nebrání tomu, aby s ní byla uzavřena pracovní smlouva nebo jiná dohoda podle pracovněprávních předpisů. Dále namítá, že pokud soudy konstatovaly, že předmětné dohody o provedení práce jsou neplatné, neboť byly uzavřeny v tzv. nepřípustném střetu zájmů, a stěžovatelka použila finanční prostředky v rozporu s obecně závaznými předpisy ke svévolnému vyplácení odměn, aniž by o tom rozhodl zřizovatel, porušily y.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. např. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, které opravňovalo civilní soudy k rozhodnutí. Soudy se také dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelky, které opakuje i v ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí obsahují řádné, dostatečné a konkrétní odůvodnění.

Nejvyšší soud své rozhodnutí logicky odůvodnil, když konstatoval, že dovolání stěžovatelky není přípustné podle , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není dán důvod, aby věc byla posuzována jinak. Šlo především o otázku porušování právní povinnosti stěžovatelky, která si z pozice ředitelky školy podepisovala sama se sebou jako zaměstnankyní dohody o provedení práce, na jejichž základě si nechala vyplácet odměny, čímž způsobila 2) žalované škodu.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Ústavní soud též konstatuje, že odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu se týkají skutkově i právně odlišných otázek, a nejsou tak v dané věci relevantní.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu