Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1039/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele S. D., zastoupeného Mgr. Veronikou Kasanovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Staňkova 922/44, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2018 č. j. -426, a Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. srpna 2018 č. j. -401, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kolíně (dále též "soud prvního stupně") rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, uložený mu rozsudkem tohoto soudu ze dne 6. března 2014 č. j. -149; Krajský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl.

Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), namítá porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Stěžovatel je přesvědčen, že byl-li by řádně předvolán, mohl by soudu prvního stupně doložit neexistenci důvodů pro nařízení výkonu trestu. V době předvolání se ale nacházel na dovolené mimo území České republiky a o konání veřejného zasedání se dozvěděl teprve dodatečně, když byl při doručování jiného rozhodnutí (č. j. -430) Policií České republiky zadržen a dne 14. listopadu 2018 předveden k vazebnímu zasedání; tehdy mu bylo doručeno usnesení soudu prvního stupně, které ihned napadl stížností, v té ale (nezastoupen) neuvedl všechny podstatné okolnosti v přesvědčení, že důvodem popsaného postupu soudu prvního stupně je jen řádné neplacení výživného.

Stěžovatel připouští existenci pravomocného rozhodnutí, jímž byl uznán vinným ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby [§ 198 odst. 1 a 2 písm. d) trestního zákona], je však nadále přesvědčen o své nevině a o jeho dovolání nebylo rozhodnuto. Stěžovatel rovněž namítá, že přestupek proti občanskému soužití byl nedorozuměním - neměl v úmyslu porušit podmínku vedení řádného života. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. srpna 2017

sp. zn.

, a především na nález ze dne 26. dubna 2007,

sp. zn.

(N 72/45 SbNU 143), podle kterého, postačuje-li mírnější trestní sankce, nemá soud ukládat přísnější. Soudy proto měly podrobně vysvětlit, proč je nezbytné, aby byl nařízen výkon trestu, a to při zohlednění zásady presumpce neviny. Vycházel-li soud prvního stupně z nedostatečně zjištěných skutečností, které nemohl stěžovatel osobně vyvrátit, nemůže rozhodnutí o nařízení výkonu trestu odnětí svobody obstát; podle stěžovatele tím nebude dosaženo ani účelu trestu. Z uvedených důvodů požaduje stěžovatel zrušení napadených usnesení, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , 40 odst. 2 d (dále jen " ").

Předně Ústavní soud konstatuje, že ("ústavně právní") argumentace stěžovatele se zúžila na projev jeho nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů. Z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č. j. -149, který nabyl právní moci dne 11. června 2014, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy a byl mu uložen trest odnětí svobody na šest měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let. Vzhledem k tomu, že stěžovatel platil výživné nepravidelně a dlužné výživné nesplácel vůbec, soud prvního stupně zkušební dobu prodloužil (usnesení č. j. -299 ze dne 28. dubna 2017).

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. listopadu 2017 sp. zn. , byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby, kterého se dopustil ve zkušební době. Stěžovatel nadále nehradil výživné ani dřívější dluh, nebyl zaměstnán, a rovněž se dne 4. července 2014 dopustil přestupku proti občanskému soužití - pro tyto důvody mu soud prvního stupně nařídil výkon trestu. Stížnostní soud ověřil řádné doručení předvolání stěžovatele k jednání soudu prvního stupně i řádné prověření (ne)osvědčení se stěžovatele; uvedl dále, že soud prvního stupně před vydáním rozhodnutí vyčkal právní moci citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4. Nedodržel-li soud prvního stupně lhůtu podle , stalo se tak pro důvody jdoucími k tíži stěžovatele.

Zkušební doba podmíněného odsouzení poskytuje odsouzenému možnost svým řádným životem po právní moci odsuzujícího rozsudku prokázat, že spáchání trestného činu bylo výjimečným jednáním, které není nutno sankcionovat výkonem trestu odnětí svobody. Osvědčení se ve zkušební době prověřuje příslušný soud, který pro své rozhodnutí musí shromáždit relevantní podklady. V projednávaném případě nejenže stěžovatel nehradil výživné ve stanovené výši ani nesnižoval dluh na výživném, přestože pro jeho neplacení byl podmíněně odsouzen, ale nadto se ve zkušební době dopustil přestupku a dalšího trestného činu proti rodině a dětem. Takové chování stěžovatele není možné považovat za naplnění účelu zkušební doby, bez ohledu na jeho subjektivní přesvědčení o možnosti prokázat některé platby či jeho nesouhlas s objektivním rozhodnutím obecného soudu o spáchání dalšího trestného činu. V takovém případě není rozhodnutí o nařízení výkonu trestu odnětí svobody porušením presumpce neviny ( y) ani projevem pochybností hodných aplikace zásady in dubio pro reo. Je sice pochopitelné, že stěžovatel není spokojen s tím, jak soudy rozhodly, nespokojenost sama však není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti; stejně jako výmluvy stěžovatele na krátký čas k podání stížnosti a na jeho odbornou nezpůsobilost reagovat a podat kvalifikovanou stížnost proti usnesení soudu prvního stupně.

Úkolem Ústavního soudu není zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, nezjistí-li závažnější pochybení narušující ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů přiléhavé a nevykazují znaky svévole či dokonce libovůle.

Senát Ústavního soudu nezjistil v tvrzení stěžovatele žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů byla zasažena jeho základní práva. Soudy měly dostatek podkladů pro své rozhodnutí, v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.

Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu