Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4096/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Miroslavem Hofmannem, advokátem, sídlem Gočárova třída 1000/29, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2018 sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017 č. j. -4407 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. července 2017 č. j. -4102, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 7. 2017 č. j. -4102, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 11. 2017 č. j. -4407 byl stěžovatel spolu s dalšími obviněnými uznán vinným tím, že jiného zbavili osobní svobody jako členové organizované skupiny a způsobili takovým činem fyzické a psychické útrapy a smrt v úmyslu získat pro sebe prospěch velkého rozsahu, totiž zločinem zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 1 a 2 písm. a) a c), odst. 3 písm. a) a b), a dále tím, že jiného násilím a hrozbou násilí a jiné újmy zavlekli z ciziny do České republiky, přičemž jednali jako členové organizované skupiny v úmyslu získat pro sebe značný prospěch, totiž zločinem zavlečení podle a 3 písm. a) a e) , (dále jen " "). Za to byl stěžovateli vyměřen úhrnný trest odnětí svobody na dobu dvanácti let, a dále mu byl dle a 2 uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018 sp. zn. bylo stěžovatelovo dovolání (a dovolání dalších odsouzených) jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy. Není mu zřejmé, proč na jednu stranu soudy části jeho výpovědi uvěřily a považovaly ji za usvědčující vůči ostatním spoluobviněným, a naopak nepovažovaly za věrohodnou tu její část, která se týkala fáze napadení poškozeného. Logické a přesvědčivé rozhodnutí obecných soudů v tomto směru schází a došlo tak k libovůli v rozhodování.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a až 92 y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

7. Ústavní soud konstatuje, že závěry o vině stěžovatele a jemu uloženému trestu jsou podrobně odůvodněny a známky libovůle nevykazují. Pouhý názor stěžovatele, že jeho výpověď měla být soudy hodnocena jiným způsobem, nijak nesvědčí o tom, že by došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a základních svobod. Jestliže obecný soud dospěl k závěru, že stěžovatel se snaží upozaďovat svoji roli týkající se nejzávažnější části spáchaného skutku, byť v jiných ohledech vypovídá pravdivě, stěží lze jeho úvahy označit za nepřesvědčivé. Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti ani nepředložil žádnou zásadnější argumentaci, se kterou by bylo na místě se vypořádat, Ústavní soud v dalším pro stručnost na rozhodnutí obecných soudů plně odkazuje (viz zejména str. 52 až 57 rozsudku krajského soudu, body 81 až 92 odůvodnění rozsudku vrchního soudu a body 73 až 82 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).

8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu