Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1180/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti N. K., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Praha 2, Sekaninova 1204/36, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2019 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že směřuje proti "rozhodnutí vazebního zasedání dne 8. 2. 2019". Ústavní soud proto ústavní stížnosti posoudil tak, že stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil jednak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2019 sp. zn. , kterým byl stěžovatel podle , o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "") vzat do předběžné vazby, a dále usnesení tohoto soudu ze stejného dne a ve stejné trestní věci, jímž byla předběžná vazba stěžovatele podle a zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních přeměněna na vazbu vydávací.

Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze uvedl, že v rámci vazebního zasedání před Městským soudem v Praze souhlasil s vydáním do Ázerbajdžánu, že nechápal smysl jednání a nebylo mu vysvětleno, o co běží, a že s vydáním souhlasil, aniž by chápal, jaký význam tento souhlas má.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům na takový návrh kladeným.

Podle ustanovení je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ().

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost tedy představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

Pokud jde o napadené usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl stěžovatel vzat do předběžné vazby, v jeho odůvodnění se uvádí, že se státní zástupkyně i stěžovatel vzdali stížnosti, že netrvají na písemném odůvodnění, přičemž stěžovatel navíc prohlásil, že si nepřeje, aby osoby, které mají právo podat stížnost v jeho prospěch, stížnost podaly. Procesním prostředkem, který stěžovateli k ochraně jeho práva v daném případě zákon poskytuje, je stížnost podle § 141 odst. 1 trestního řádu, ve spojení s § 94 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Na základě této stížnosti mohl usnesení Městského soudu v Praze přezkoumat nadřízený orgán, tedy Vrchní soud v Praze. Pakliže stěžovatel tento opravný prostředek neuplatnil, resp. se práva stížnosti vzdal, nemůže se následně domáhat přezkumu rozhodnutí Městského soudu v Praze před Ústavním soudem.

Výše popsaný princip subsidiarity přezkumu se tak uplatní ve vztahu k napadenému usnesení Městského soudu v Praze o vzetí stěžovatele do předběžné vazby, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (srov. např. usnesení

sp. zn.

), a vede k závěru, že ústavní stížnost je v této části nepřípustná.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že stížnost je ve vztahu k napadenému usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací, přípustná, zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Napadené usnesení Městského soudu v Praze o přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací neobsahuje odůvodnění, neboť stěžovatel i státní zástupce ve smyslu § 136 odst. 3 trestního řádu učinili prohlášení, že netrvají na písemném odůvodnění. Jak bylo výše uvedeno, v ústavní stížnosti stěžovatel jen stručně uvádí, že nechápal smysl vazebního zasedání ani význam svého souhlasu s vydáním. Toto své tvrzení však nijak blíže nevysvětluje. Uvedené rozhodnutí o přeměně předávací vazby na vazbu vydávací bylo navíc učiněno na základě § 94 odst. 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, tedy v rámci zjednodušeného vydání. Tento postup je podle § 94 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních podmíněn tím, že osoba, o jejíž vydání jde, před předsedou senátu prohlásí, že souhlasí se svým vydáním do cizího státu, a to za přítomnosti obhájce. Předseda senátu je povinen danou osobu poučit o významu takového souhlasu, zejména o tom, že vydání bude provedeno bez rozhodnutí o přípustnosti a povolení vydání, a rovněž o následcích, které jsou s ním spojeny. Přítomnost obhájce pak představuje významnou záruku, že tato osoba obsah takového poučení pochopí.

Jelikož stěžovatel netvrdí, že by se mu uvedeného poučení nedostalo nebo že by při udělení souhlasu s vydáním nebyl přítomen jeho obhájce, nelze samotné provedení zjednodušeného vydání podle § 94 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních hodnotit jako zasahující do ústavně garantovaných práv stěžovatele. Přeměna předávací vazby na vazbu vydávací pak představuje obligatorní postup předsedy senátu (srov. § 101 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu