Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
107024.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 1225/19
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Veselého, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2009, č. j. 3 Ans 3/2009 - 142, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, č. j. 44 Ca 22/2008 - 111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 6. 4. 2019 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a doplněním ústavní stížnosti ze dne 23. 4. 2019 dále navrhuje, aby Ústavní soud uložil "Ministerstvu školství mládeže a tělovýchovy povinnost vydat stěžovateli osvědčení podle vyhlášky č. 87/91 Sb".
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ").
Návrh stěžovatele trpí zjevnými obsahovými vadami a stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ).
Úřední činností soudu bylo přitom zjištěno, že se stěžovatel v minulosti již v desítkách případů obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími obdobnými vadami a na tyto nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti. Navzdory tomu tyto nedostatky neodstranil a ústavní stížnosti proto musely být z tohoto důvodu odmítnuty (namátkou srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 1893/15
ze dne 20. 10. 2015,
ze dne 18. 11. 2015,
ze dne 1. 8. 2016 nebo
ze dne 31. 7. 2015).
Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je ovšem přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem a o dalších zákonných náležitostech dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak opakovaně a bezvýsledně stalo již v mnoha předcházejících případech. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového - a přitom stále stejného - poučení jako postup neefektivní a formalistický.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud nevyhověl žádosti stěžovatele na "přiznání 60 dnů na získání bezplatné právní pomoci". K uvedenému Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel napadá rozhodnutí správních soudů z roku 2009, je jeho ústavní stížnost navíc podáním, které by muselo být pro opožděnost odmítnuto, i kdyby byl stěžovatel zastoupen advokátem. Ústavní stížnost byla zjevně podána až po marném uplynutí lhůty dvou měsíců (resp. v rozhodném období 60 dnů) od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ). Pokud jde o návrh stěžovatele na "uložení povinnosti Ministerstvu školství mládeže a tělovýchovy", Ústavní soud dodává, že takový návrh nespadá do pravomoci Ústavního soudu a Ústavní soud k jeho projednání není příslušný.
Ústavní soud proto v posuzované věci (podobně jako ve věci
sp. zn. II. ÚS 2260/16
,
sp. zn. III. ÚS 23/17
nebo
sp. zn. II. ÚS 711/19
) shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2019
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu