Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1302/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti XX, zastoupené Mgr. Milošem Procházkou, advokátem, sídlem Kobližná 2, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. ledna 2019 č. j. -5689 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2018 č. j. -5675, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z , a d.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") o tom, že finanční prostředky ve výši 231 680 Kč a 1 034 700 Kč na bankovním účtu stěžovatelky se zabírají podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). V dané trestní věci byl pravomocně odsouzen jednatel společnosti XY, z jejíhož účtu byly zmíněné prostředky zaslány na účet stěžovatelky. Účelem této platby byla zálohová úhrada za odebrání zboží (tzv. dobíjecích kuponů), jehož dalším prodejem odsouzení páchali daňové podvody. Stěžovatelka uvedené prostředky v průběhu trestního řízení dobrovolně nevydala, a proto došlo k jejich zajištění. Prostředky podle krajského soudu jednoznačně souvisí s trestnou činností a šlo o jakési reinvestování zisků z trestné činnosti provedené den před zahájením trestního stíhání. Navíc pachatelé ani neodebrali uhrazené zboží. Finanční prostředky tak formálně patřily společnosti, za níž jednali pachatelé. Stěžovatelka se sice pokusila pomocí nových faktur provést zápočet pohledávek mezi oběma společnostmi, avšak pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky.

3. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Plně se přitom ztotožnil s argumentací krajského soudu. Všechny podmínky pro aplikaci jsou v dané věci splněny a původ prostředků byl jednoznačně prokázán. Námitky, že stěžovatelka byla povinna odvést v dané věci DPH, jsou irelevantní, neboť taková skutečnost je z hlediska aplikace uvedeného ustanovení irelevantní. Ze spisu navíc nevyplývá, že by stěžovatelka DPH skutečně uhradila. Konečně je důležité, že nedošlo k odebrání zboží pachateli.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Obecné soudy dle stěžovatelky přistoupily k formalistickému výkladu . To je podle jejího názoru v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Uvedeným výkladem totiž nastala situace, kdy stát obdržel zajištěné prostředky dvakrát, jednou jako odvod na DPH a podruhé při zabrání podle trestních předpisů. V případě nezabrání uvedených prostředků by se stěžovatelka nijak neobohatila z trestné činnosti. Takto dochází naopak k jejímu poškození (trestání), přestože nebyla ani trestně stíhána (stejně tak fyzické osoby s ní propojené). Právě z důvodu hrozby trestního stíhání stěžovatelčina obchodního partnera přistoupila k urychlené dohodě o zálohách, aby mohla splnit své případné daňové povinnosti. Nalézací soud v rozhodnutí účelově naznačuje, že jednání stěžovatelky bylo nežádoucí, či dokonce nezákonné. S tím však stěžovatelka nesouhlasí. Předseda představenstva stěžovatelky, která zaměstnává desítky osob a provádí stovky účetních operací, nemůže být detailně informován o každé z nich. Původně přislíbil orgánům činným v trestním řízení spolupráci, avšak po seznámení se s věcí usoudil, že vydání prostředků by stěžovatelku poškodilo. Stěžovatelka se ohrazuje proti tvrzení soudu, že její jednání mělo pouze navozovat dojem jednání souladného s právními předpisy. Šlo o naprosto standardní účetní operaci. Není zřejmé, jak jinak měla v otázce DPH postupovat, neboť jiný postup zákon neumožňuje. K žádnému obohacení z její strany proto nedošlo, neboť ponechání si prostředků by pouze představovalo náhradu za prostředky, které byla stěžovatelka povinna odvést státu. Formalistickou aplikací došlo dle stěžovatelky k protiústavnímu trestání nevinné osoby. Dle stěžovatelky je třeba rozlišovat mezi tím, kdy zabráním pouze někomu nevznikne zisk, a situací, kdy zabráním vznikne třetí osobě škoda. Navíc orgány činné v trestním řízení neprokázaly, že veškerá činnost společnosti XY, byla protiprávní. Uhrazení DPH nebylo pak nikdy v průběhu trestního řízení zpochybněno, proto je toto tvrzení vrchního soudu absurdní.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

8. Soudy v napadených usneseních srozumitelně a logicky rozvedly důvody, z nichž je jejich povinností rozhodnout o zabrání uvedených částek. V dané věci jsou splněny nejen formální podmínky aplikace , jež jsou v trestním právu, ovládaném zásadou zákonnosti, zásadně rozhodující, ale i podmínky materiální, spočívající zejména v neprokázání přiměřeného legitimního stěžovatelčina zájmu (jaký má např. poškozený) na ponechání si uvedených částek, kvůli němuž by bylo nezbytné rozhodnout o jejich nezabrání. V tomto směru považovaly soudy za rozhodující, že nedošlo k odebrání uhrazeného zboží a že stěžovatelčin postup (v započtení pohledávek) neodpovídal právním předpisům. Uvedeným závěrům nelze z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout. Vznikla-li stěžovatelce tvrzená škoda (ať už ku prospěchu státu nebo pachatelů trestné činnosti), neslouží k její náhradě vydání negativního rozhodnutí podle . Závěr, že stěžovatelka nemá k uvedeným prostředkům nesporný legitimní právní titul, je ústavně přijatelný, přičemž až po vyřešení této otázky postupy podle trestního řádu bude možné důvodnost stěžovatelčiných tvrzení a případnou legitimní výši jejího majetkového nároku vyřešit prostřednictvím jiných právních institutů.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu