Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1184/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti V. M., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále 397, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. -207 ze dne 21. ledna 2019, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a vedlejší účastnice předsedkyně Okresního soudu v Liberci, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel byl výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu odvolán z funkce soudce pro kárné provinění skutkově spočívající v nedůvodných průtazích v blíže určených soudních věcech. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že mírnější kárné opatření nelze uložit, neboť stěžovatel byl již dříve dvakrát shledán vinným kárným proviněním, které spočívalo ve skutcích obdobné povahy.

2. Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na odvolání v trestních věcech podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Evropská úmluva") ve spojení s čl. 2 odst. 1 protokolu č. 7 k této úmluvě. Toto porušení stěžovatel spatřoval v tom, že v jeho věci existovala řada polehčujících okolností, které mohly být v případném řízení o opravném prostředku (odvolání) řádně zohledněny. Stěžovatel nezpochybnil, že se vytýkaného skutku dopustil, s ohledem na polehčující okolnosti však nemusel být odvolán z funkce a mohla mu být dána poslední šance, a to zejména s ohledem na doposud chybějící manažerskou práci se stěžovatelem ze strany vedení okresního soudu. Vytýkaný skutek spočíval toliko v průtazích, odvolání z funkce je tedy velmi přísný následek nesrovnatelný s dosavadními případy, jimiž se kárné senáty a Ústavní soud zabývaly. Stěžovatel si byl sice vědom toho, že se Ústavní soud jednostupňovou povahou kárného řízení se soudci zabýval, podle jeho mínění ovšem došlo v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva k posunu ve vnímání soudcovské nezávislosti a potřeby její ochrany. Z toho důvodu stěžovatel navrhl, aby se Ústavní soud v plénu zabýval ústavností , o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, který vylučuje možnost odvolání.

3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

4. Stěžovatel správně vychází z toho, že předloženou otázkou neústavnosti jednostupňového kárného řízení se soudci se Ústavní soud již dříve zabýval. V nálezu

sp. zn.

ze dne 29. 9. 2010 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.) konstatoval, že není protiústavní právní úprava, jež kárně obviněnému soudci obecného soudu neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu. Na kárné řízení se soudci obecných soudů není aplikovatelné ustanovení čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť toto řízení nelze kvalifikovat jako řízení o trestním obvinění. Jde o řízení disciplinární jak z hlediska systematiky právního řádu, tak z hlediska jeho povahy.

5. Ke změně právního názoru vyjádřeného v nálezu pléna Ústavního soudu lze přistoupit zcela výjimečně, zejména pokud dojde ke změně či posunu právního prostředí tvořeného podústavními právními normami, které v souhrnu ovlivňují nahlížení ústavních principů a zásad, aniž by z nich ovšem vybočovaly. Další možností pro změnu judikatury Ústavního soudu je změna, resp. doplnění těch právních norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro Ústavní soud, tj. takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku České republiky [nález

sp. zn.

ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)].

6. Podle mínění stěžovatele jsou tyto podmínky splněny a potřebná změna normativního prostředí je dána vývojem obsahu mezinárodního práva představovaného Evropskou úmluvou a z ní vycházející rozhodovací činností Evropského soudu pro lidská práva.

7. V tom není možné stěžovateli přisvědčit: k žádné relevantní změně nedošlo. To lze ilustrovat na nedávném rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ramos Nunes de Carvalho e Sá proti Portugalsku ze dne 6. listopadu 2018, č. 55391/13, 57728/13 a 74041/13 (odst. 121-128). Zde soud setrval na dosavadním názoru, že není řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy kárné řízení se soudci, které spočívá stručně řečeno v ukládání disciplinárních sankcí jako opatření k nápravě či trestání profesních pochybení specifických pro soudce, a které tím slouží udržení dobrého jména justice a důvěry veřejnosti v ní. Ani možnost odvolání z funkce není způsobilá založit trestní povahu řízení, neboť jde sice o citelnou, avšak typickou disciplinární sankci relativně nezávažné povahy v porovnání s trestem odnětí osobní svobody či vysokým peněžním trestem (srov. odst. 47 rozsudku ESLP ve věci Müller-Hartburg proti Rakousku ze dne 19. února 2013, č. 47195/06).

8. Nejsou tedy dány důvody pro odchýlení závěrů nálezu

sp. zn.

: absence odvolání proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného není v rozporu s ústavním pořádkem či mezinárodními závazky České republiky. Jinou otázkou samozřejmě je, zda by dvojstupňovost kárného řízení nebyla vhodná. Její řešení však Ústavnímu soudu nepřísluší.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení části právního předpisu sleduje osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu