Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 493/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018, č. j. -45, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. března 2018, č. j. -643, a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 18. září 2017, č. j. -591, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Písku jako vedlejších účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Okresní soud v Písku (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele v záhlaví uvedeným rozsudkem vinným ze spáchání trestných činů podvodů (skutky 1, 2 a 5), úvěrových podvodů (skutky 3, 4, 6 a 7) a přečinu podvodu (skutek 8), a za to jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody (dva roky) podmíněně odloženému na zkušební dobu (čtyři roky) a poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních; pro další skutek stěžovatele zprostil obžaloby, neboť není trestným činem, a poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") citovaným usnesením zamítl odvolání stěžovatele i státní zástupkyně. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.

Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), obsáhle popisuje obsah jednotlivých napadených rozhodnutí a namítá, že jeho základní práva a svobody byly porušeny především postupem nalézacího soudu, který nebyl řádně obsazen přísedícími. Poukazuje na přípis předsedy nalézacího soudu, který jej informoval, že pro předvolávání konkrétních přísedících ze seznamu neexistuje žádná striktní metodika a předvolání přísedících je zcela v kompetenci předsedy toho kterého senátu. Stěžovatel odkazuje na právní úpravu - o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů ( a 3 a v , 2 a 4, a 2), , o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů ( ), i na , které upravují náležitosti rozvrhu práce. Poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, konkrétně na nálezy ze dne 2. června 2011,

sp. zn.

(N 105/61 SbNU 581, všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz), ze dne 20. dubna 2011,

sp. zn.

(N 77/61 SbNU 239), a ze dne 25. června 2017,

sp. zn.

(N 105/85 SbNU 729). Stěžovatel je přesvědčen, že přísedící nebyli zvoleni ústavně konformním postupem, ale na základě libovůle předsedy senátu, kterému jsou přísedící zavázáni za výdělek - odměnu za výkon funkce, a bylo porušeno právo na zákonného soudce. Podle stěžovatele jeho námitky obecné soudy bagatelizovaly a zasáhly do jeho základních práv a svobod, zakotvených v a 2, 95 odst. 1 y (dále jen " "), , 37 odst. 3 a 38 odst. 1 základních práv a svobod (dále jen " "), a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel namítl nesprávné obsazení senátu nalézacího soudu teprve v opravných prostředcích a jeho argumentace v odvolání i dovolání je obsahově shodná s námitkami v ústavní stížnosti. Způsob, jakým se odvolací i Nejvyšší soud vypořádaly s námitkami, považuje stěžovatel za nedostatečný, zjevně především proto, že soudy jeho výklad rozvrhu práce a určování přísedících nepřijaly; znovu přednáší svoji nezměněnou argumentaci. Jak přitom poukázal i Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení v odkazu na vyjádření státního zástupce k dovolání, stěžovatel odkazuje pro podporu svých tvrzení jen na judikaturu, která odpovídá jeho představám, aniž by přihlédl k jiným rozhodnutím, na konkrétní věc se lépe vztahujícím (viz odstavce 32 - 42 usnesení Nejvyššího soudu). Přitom právě některé stěžovatelem pominuté judikáty se zabývají především postavením přísedících, jejichž role v řízení před soudem je poněkud odlišná, a při jejich ustanovování k projednání té které věci je třeba zohlednit i jiné faktory (flexibilitu, dočasnost mandátu); proto je jejich zařazení dáno rozvrhem práce volněji [viz usnesení ze dne 23. května 2013

sp. zn.

, ze dne 11. srpna 2015,

sp. zn.

, či nález ze dne 3. srpna 2016,

sp. zn.

(N 145/82 SbNU 307)]. Především Nejvyšší soud se zabýval námitkami stěžovatele důkladně; zohlednil přitom i fakt, že stěžovatel nesprávné obsazení senátu nalézacího soudu namítl až v doplnění odvolání ze dne 2. ledna 2018 (první hlavní líčení před nalézacím soudem proběhlo již dne 24. listopadu 2014). Za této situace Ústavní soud sdílí závěr Nejvyššího soudu, že uplatnění této námitky směřuje především ke zvrácení pravomocných rozhodnutí; Ústavní soud přitom opakovaně vyjádřil svůj názor, že "Ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" ( al. 1 d), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí." [viz nálezy ze dne 29. května 1997

sp. zn.

(N 65/8 SbNU 141) či ze dne 6. června 2002

sp. zn.

(N 66/26 SbNU 193)].

Podle y jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, proto není, a z podstaty věci ani nemůže být úkolem jen Ústavního soudu chránit základní práva a svobody, ale je to úkolem všech soudů; tomuto požadavku obecné soudy vyhověly. Odvolací ani Nejvyšší soud nevyhověly námitce stěžovatele ohledně nesprávného obsazení nalézacího soudu způsobem, který očekával; z rozhodnutí je však patné, že se obecné soudy jeho námitkami dostatečně zabývaly a vysvětlily, proč takový postup nepovažují za tvrzené porušení základních práv. Taková rozhodnutí nepovažuje ani Ústavní soud za vybočení z mezí, které stanoví y a y pro uplatňování státní moci. Postup obecných soudů není ani porušením y a nespokojenost stěžovatele je jen pouhou polemikou, založenou na faktu, že obecné soudy učinily jiný právní závěr než on.

Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu