Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 912/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Swiss Forfait s. r. o., sídlem Na Perštýně 362/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2018 č. j. -31, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhala, aby byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu označený v záhlaví, neboť je názoru, že jím byla porušena její základní práva zaručená v a d (dále jen " ").

2. Z napadeného rozsudku se podává, že Specializovaný finanční úřad snížil svým rozhodnutím nadměrný odpočet u daně z přidané hodnoty, který stěžovatelka vykázala v daňovém přiznání za zdaňovací období listopad 2012, a to z částky 1 522 305 Kč na částku 426 Kč. V daňovém přiznání stěžovatelka deklarovala, že v České republice pořídila zboží od tuzemské dodavatelky a následně je ve Spolkové republice Německo (dále jen "SRN") prodala německé a britské společnosti v režimu osvobození od daně z přidané hodnoty s nárokem na odpočet. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem, k němuž dospěly orgány finanční správy i Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), tj. se závěrem, že dodavatelka, od níž stěžovatelka posuzované zboží odebrala, disponovala oprávněním nakládat se zbožím až do SRN, kde teprve bylo převedeno vlastnické právo k němu na stěžovatelku. Až v SRN stěžovatelka zboží obratem prodala německé a britské společnosti, nedošlo tedy k naplnění podmínky pro vznik nároku na odpočet daně (sc. podle českého práva), nebylo totiž prokázáno, že místo plnění u dodání zboží stěžovatelce se nacházelo v tuzemsku a že zboží bylo až následně prodáno do SRN.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka informovala, že ji doplní ve lhůtě 14 dnů. Vzhledem k tomu, že svůj příslib nesplnila, vycházel Ústavní soud z její argumentace v původním návrhu. V něm stěžovatelka namítla, že důsledkem rozhodnutí správních soudů a orgánů finanční správy je stav, kdy stát má bez jakéhokoli právního důvodu v držení částku 1 521 879 Kč, o níž se obohatil na úkor soukromých subjektů. Proběhl-li by obchod tak, jak stěžovatelka deklarovala (tj., že stěžovatelka nakoupila v České republice od své dodavatelky obilí, které následně dodala do SRN), vznikl by jí nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Naopak, proběhl-li by obchod tak, jak tvrdí orgány finanční správy a správní soudy (tj. k dodání zboží stěžovatelce došlo až v SRN, kde je stěžovatelka obratem prodala německé a britské společnosti), zboží by vůbec nepodléhalo dani z přidané hodnoty a v České republice tak neměla být odvedena žádná daň z přidané hodnoty, neboť by místo dodání bylo v SRN. Stěžovatelčina česká dodavatelka by pak měla vystavovat fakturu bez daně z přidané hodnoty. Tato daň však státu odvedena byla a stát se o ni dle stěžovatelky obohatil, čímž došlo k porušení neutrality daně z přidané hodnoty. Za takové situace by měl stát dle stěžovatelky vrátit daň z přidané hodnoty zaplacenou její dodavatelkou.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a y). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle písm. d) y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že stát má bez jakéhokoli právního důvodu v držení částku 1 521 879 Kč, o níž byl snížen jí nárokovaný odpočet u daně z přidané hodnoty. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka pomíjí, že daňové řízení spočívá na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, proto nese břemeno tvrzení, a dále má povinnost toto své tvrzení doložit, tedy nese také břemeno důkazní. Dle , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015 č. j. -37; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud i městský soud se podrobně zabývaly tím, zda stěžovatelce vznikl nárok na odpočet u daně z přidané hodnoty ve výši uvedené v jejím daňovém přiznání, resp. zabývaly se tím, zda stěžovatelka unesla své důkazní břemeno v daném směru. Shledaly, že tomu tak nebylo a své závěry podrobně odůvodnily. Součástí tohoto hodnocení bylo posuzování toho, kde se nacházelo místo plnění při dodání zboží stěžovatelce její dodavatelkou, zda to bylo v České republice, nebo v SRN.

7. Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona ( y), správní soudy se přitom zabývaly zákonnou úpravou, kterou srozumitelným způsobem vyložily a přihlížely k závěrům Soudního dvora Evropské unie týkajícím se úpravy daně z přidané hodnoty.

8. U námitky porušení zásady neutrality daně z přidané hodnoty nespatřuje Ústavní soud v podmínkách posuzované věci ústavní přesah. Již městský soud stěžovatelce objasnil, že daňové povinnosti obchodní společnosti, která byla dodavatelkou stěžovatelky, nebyly předmětem jeho řízení. Vyslovila-li stěžovatelka v ústavní stížnosti své přesvědčení o tom, že by měl stát vrátit daň její dodavatelce, pak Ústavnímu soudu není zřejmé, jaké porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv by z toho mělo vyplývat.

9. Ústavní soud připomíná, že usnesením ze dne 1. 2. 2018

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017 č. j. -30, jenž se týkal stěžovatelky a zdaňovacího období říjen 2012 u daně z přidané hodnoty (nyní posuzovaná věc se týká zdaňovacího období listopad 2012). V uvedené věci se přitom na úrovni Nejvyššího správního soudu řešila obdobná problematika, o čemž svědčí podobné odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -30 a rozsudku, který je napaden ústavní stížností v posuzované věci.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu