Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 901/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Patrika Hlaváčka, zastoupeného Mgr. Petrou Beaver, advokátkou, sídlem Pod Vilami 747/10, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2019 č. j. -282, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2018 č. j. -251 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. prosince 2017 č. j. -214, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a České kanceláře pojistitelů, sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4 - Nusle, a Davida Šacha, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " "), zahrnující rovněž zásadu rovnosti účastníků řízení, právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle y a podle Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 6. 2018 č. j. -251 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 12. 2017 č. j. -214. Obvodní soud tímto rozsudkem rozhodl o žalobě, kterou se Česká kancelář pojistitelů po žalovaných (stěžovateli, jako vlastníkovi automobilu, a Davidu Šachovi, jenž jako řidič s vozidlem patřícím stěžovateli a pod vlivem alkoholu způsobil dopravní nehodu) domáhala zaplacení společně a nerozdílně částky 2 288 500 Kč s příslušenstvím.

3. Městský soud dospěl k závěru, že obvodní soud učinil o základu věci správný závěr, bylo-li podle něho prokázáno, že v době dopravní nehody (dne 28. 6. 2013) nebylo vozidlo Audi A6, jímž byla způsobena škoda, kterou poškozeným zaplatila vedlejší účastnice z garančního fondu, pojištěno z titulu odpovědnosti za škodu při provozu motorového vozidla. Ztotožnil se rovněž s obvodním soudem, že pojistná smlouva uzavřená dne 4. 12. 2012 mezi stěžovatelem a Generali Pojišťovnou a. s. (dále jen "pojišťovna") zanikla (sc. zaniklo pojištění) dne 21. 5. 2013 v důsledku nezaplacení dlužného pojistného do 20. 5. 2013, a to ze zákona podle , o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění do 31. 12. 2014 (dále jen " "). Stěžovatel přitom neprokázal, že by lhůta stanovená pojistitelem v upomínce k zaplacení pojistného byla před jejím uplynutím dohodou mezi pojistitelem a pojistníkem prodloužena. Nebylo rovněž prokázáno ani tvrzení stěžovatele, že došlo k reaktivaci pojistné smlouvy, když také nebylo prokázáno, že by existovala oboustranná vůle k obnovení smluvního vztahu mezi stěžovatelem a pojišťovnou. Okolnost, že dlužné pojistné bylo stěžovatelem dne 24. 5. 2013 uhrazeno, nemohla vést k obnovení smluvního vztahu s pojišťovnou. Pokud stěžovatel namítal, že pojišťovna vedla ve svém vnitřním systému předmětnou pojistnou smlouvu jako platnou i po datu 21. 5. 2013, pak tato chybná okolnost nemohla mít žádný vliv na to, že pojištění dnem 21. 5. 2013 zaniklo, neboť ze vyplývá, že pojištění odpovědnosti zaniká dnem následujícím po marném uplynutí lhůty stanovené pojistitelem v upomínce k zaplacení pojistného.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatel v něm nevymezil takovou otázku, která by založila jeho přípustnost.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví k tomu, že podpis na dodejce k upomínce není jeho. Sama pojišťovna dále stěžovateli zaslala mimo jiné upomínku, v níž uváděla, že pojištění zanikne, neuhradí-li jej do 7. 10. 2013. Stěžovatel si nadto odložení splatnosti pojistného s pojišťovnou dohodl telefonicky. Soudy se rovněž odmítly zabývat skutečností, že pokud pojistná smlouva opravdu zanikla, pak musel existovat mezi stěžovatelem a pojišťovnou jiný smluvní vztah, neboť pojišťovna od stěžovatele žádala platby a stěžovatel je hradil. Pojišťovna podle stěžovatele v neposlední řadě nesplnila svou povinnost podle tím, že důsledně nekontrolovala, zda je pojistné stěžovatelem řádně a včas plněno.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz níže), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

9. Soudy neprovedly znalecký posudek z oboru písmoznalectví, neboť nebylo sporné, zda stěžovatel upomínku obdržel (to ostatně připouští výslovně na straně 3 ústavní stížnosti), ovšem ani v ústavní stížnosti nevysvětluje, kdy jindy a jak jinak se s upomínkou seznámil, když ne v okamžiku, který následoval po podpisu dodejky a převzetí dopisu.

10. Je pravdou, že pojišťovna "automaticky" (a nesprávně) stěžovateli zaslala další upomínku ze dne 12. 8. 2013 (kde bylo uvedeno, že pojistné může zaplatit nejpozději do 7. 10. 2013), ale jak městský soud uvádí ve svém rozsudku - a stěžovatel se proti tomuto závěru v ústavní stížnosti nevymezuje - tato upomínka nebyla stěžovateli nikdy doručena. Těžko stěžovatele tedy mohla utvrzovat v tom, že jeho pojištění stále trvá, když v mezidobí zaniklo, a to ze zákona. To rovněž kontrastuje s tvrzením stěžovatele, že si na infolince pojišťovny dohodl prodloužení smlouvy; ostatně stěžovatelem uváděný hovor zaměstnanci jejího telefonního centra ani nepřijali (srov. odst. 11 rozsudku městského soudu, jenž opět zůstává bez stěžovatelovy reakce).

11. Skutečnost, že stěžovatel po zániku pojištění dodatečně pojistné uhradil, sama o sobě k obnovení smlouvy ani k založení smlouvy nové vést nemohla (kdyby stěžovatel pojišťovně něco uhradil, ač k tomu nebyl právní důvod, šlo by eventuálně o bezdůvodné obohacení) a stěžovatel v ústavní stížnosti nevysvětluje, jak jinak měla pojišťovna stěžovatele "lépe" upomínat, když ze samotné ústavní stížnosti je zjevné, že tak činila s dostatečným předstihem a jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, upomínku obdržel.

12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zajištěná ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu