Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3394/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mariana Jareše, zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, sídlem Cihlářova 167/4, Moravská Třebová, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2018 č. j. -471, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. prosince 2015 č. j. -428 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2014 č. j. -301, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Kopečka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d (dále jen " ") ve spojení s y.

2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl zrušen směnečný platební rozkaz ze dne 21. 9. 2007 č. j. -12, jímž bylo původně žalovanému (dále jen "vedlejší účastník") uloženo zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 600 000 Kč s 6% úrokem od 28. 7. 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 2 000 Kč a náklady řízení. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Krajský soud shledal se zřetelem na čl. I., , zákon směnečný a šekový (dále jen " "), za důvodnou námitku neexistence kauzy, když zdůraznil, že provedeným dokazováním nebyl zjištěn žádný konkrétní důvod, pro který by měl vedlejší účastník spornou směnku ve prospěch remitenta vystavit.

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně s krajským soudem uzavřel, že vedlejší účastník se námitkou neexistence kauzy směnky ubránil povinnosti zaplatit stěžovateli směnečný peníz uplatněný žalobou.

4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle a 2 , (dále jen " "), s odkazem na příslušnou soudní judikaturu odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel vyslovuje názor, že odvolací soud tvrzením o nabytí směnky ke škodě vedlejšího účastníka dospěl ke zcela nepřezkoumatelným závěrům. Tvrdí, že z úředních záznamů o podání vysvětlení vedlejším účastníkem ve věci podezření ze spáchání trestného činu neplyne žádná skutečnost o osobě stěžovatele a jeho postoji k věci, takže mu není zřejmé, z jakých důkazů vrchní soud vycházel. Má za to, že k otázce neexistence kauzy směnky ani jeden ze svědků nevypovídal, svědkové především prezentovali své osobní názory na věc a na vedlejšího účastníka. K vystavení směnky a důvodu její existence naopak vypovídal remitent, jeho výpověď však byla nesprávně vrchním soudem označena zcela nepřezkoumatelným způsobem za nevěrohodnou. Porušení záruk spravedlivého soudního řízení proto spatřuje v neprovedení přesvědčivého dokazování a v nedostatečném odůvodnění soudních rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( ).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a y). Není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým civilním soudům. Pravomoc Ústavního soudu podle písm. d) y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. Stěžovatel argumentuje právě nedostatečným odůvodněním skutkových a právních závěrů, na nichž krajský soud i vrchní soud založily svá rozhodnutí. Stejnou námitku vznesl i v dovolání, přičemž Nejvyšší soud označil rozhodnutí soudů obou stupňů za přezkoumatelná, neboť je v nich dostatečným způsobem vyloženo, o které důkazy soudy svá skutková zjištění opřely, jaký učinily závěr o skutkovém stavu a jak věc zhodnotily po právní stránce. Ke stejnému závěru dospěl po posouzení námitek stěžovatele a po jejich konfrontaci s obsahem napadených rozhodnutí i Ústavní soud.

9. Za situace, kdy vedlejší účastník ve svých směnečných námitkách výslovně uváděl, že stěžovatel při nabývání směnky jednal vědomě k jeho tíži a škodě, a tvrdil, že směnka žádnou kauzu nemá, že byl k jejímu podpisu donucen remitentem a stěžovatelem, kteří tvrdili, že jde o plnou moc, která mu má zajistit, aby mu nebyl v exekuci prodán jeho dům, řešil krajský soud mimo jiné otázku přípustnosti kauzální námitky se zřetelem na čl. I., . Vyšel přitom z obsahu policejního úředního záznamu ze dne 9. 4. 2008, z postoje remitenta a dalších okolností dané věci. Uzavřel-li, že nešlo o běžný směnečný obchod o převodu směnky, ale o převod za účelem jejího vymáhání, který by tak vedlejšímu účastníku znemožnil vznášet vůči novému majiteli námitky, které by mu jinak svědčily proti původnímu majiteli směnky, přičemž o těchto okolnostech byl stěžovatel zcela zjevně informován a musel s nimi být při převodu směnky srozuměn, takže vedlejší účastník má právo vznášet námitky kauzálního charakteru i vůči stěžovateli jako současnému majiteli směnky, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněnému závěru, který má oporu v provedeném dokazování, cokoliv vytknout.

10. Vrchní soud se se závěrem krajského soudu poté, co doplnil dokazování výslechy svědků Jaroslava Dujsíka (remitenta směnky) a Radomila Schoře, plně ztotožnil. Při hodnocení výpovědi Jaroslava Dujsíka se neopomněl zabývat věrohodností tohoto svědka s přihlédnutím k jeho vztahu k účastníkům řízení, projednávané kauze, okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídal a k poznatkům získaných z jiných důkazů. Svůj důkazní postup pak v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě popsal. Označil-li výpověď svědka za nevěrohodnou, jeho závěr nelze považovat za svévolný či nepřezkoumatelný, jak tvrdí stěžovatel, ale za řádně odůvodněný nejen poukazem na blízký vztah svědka se stěžovatelem z hlediska osobního i ekonomického, ale i odkazem na rozpory v jeho výpovědi a na rozpory se skutečnostmi a důkazy vyplývajícími z obsahu spisu.

11. Oba soudy se náležitě zabývaly i otázkou existence kauzy žalované směnky, přičemž neshledaly důvod odchýlit se od dřívějších závěrů, vyslovených vrchním soudem v rozsudku ze dne 25. 1. 2011 č. j. -215. Již v tomto rozsudku, který byl následně (z jiných důvodů) zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu, bylo postaveno najisto, že z provedených důkazů vyplývá, že sporná směnka žádnou kauzu nemá, když svědkové shodně vyloučili existenci jakéhokoliv právního vztahu, k němuž by se předmětná směnka mohla vztahovat, čemuž koresponduje postoj remitenta před policejními orgány, kdy odmítl podat jakékoliv vysvětlení a uvést důvod existence směnky, a stejný postoj zaujal i v posuzovaném řízení. Tvrzení vedlejšího účastníka o okolnostech, za nichž měl podepsat směnku, pak bylo prokázáno nejen úředním záznamem policejního orgánu o podání vysvětlení, ale i výpovědí Radomila Schoře, vyslechnutého před vrchním soudem. Uzavřely-li tedy soudy obou stupňů, že vedlejší účastník se námitkou neexistence kauzy směnky ubránil povinnosti zaplatit stěžovateli směnečný peníz uplatněný žalobou, ani v této souvislosti nelze jejich rozhodnutí označit za svévolná či řádně neodůvodněná.

12. Lze tak uzavřít, že skutkové a právní závěry, k nimž soudy obou stupňů dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe či judikatury Ústavního soudu. Námitky stěžovatele jsou tak pouze polemikou se způsobem, jakým tyto soudy prováděly a hodnotily důkazy, což však nemůže věc posunout do ústavní roviny.

13. Stěžovatel ostatně i v dovolání předestřel k řešení řadu otázek souvisejících s problematikou určitosti a projednatelnosti námitky neexistence kauzy směnky. Nejvyšší soud na ně reagoval odkazem jednak na předchozí kasační rozhodnutí vydané v posuzované kauze, kde obdobné námitky stěžovatele jako nedůvodné odmítl, a jednak na svou judikaturu, z níž vyplývá jeho dlouhodobě zastávaný názor na povahu uvedené námitky jako námitky způsobilé projednání. Proti závěrům Nejvyššího soudu však stěžovatel nijak nebrojí.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena tvrzená ústavní práva stěžovatele. Postupoval proto podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu