Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3950/17

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele F. Z., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2017, č. j. -3161, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), jimiž měla být porušena jeho základní práva podle až , , , , a d (dále jen " "), , a 4, , a y a a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V záhlaví označeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel společně s dalšími obžalovanými uznán vinným zločinem krádeže podle , odst. 2 a 5 písm. a) , , přečinem porušování domovní svobody podle a 2 , přečinem poškození cizí věci podle , přečinem neoprávněného opatření padělání, pozměnění platebního prostředku podle a přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle a odst. 2 písm. a) . Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8,5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") mu byla uložena povinnost společně a nerozdílně s dalšími obžalovanými zaplatit poškozeným částku v celkové výši 3.626.966,- Kč. Podle byl stěžovateli uložen trest propadnutí věcí specifikovaných v rozsudku krajského soudu. Odvolání stěžovatele a dalších obžalovaných vrchní soud výše označeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. Jak Ústavní soud úřední činností zjistil, následné dovolání stěžovatele a dalšího obžalovaného Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. , podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

II.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu namítá, že v něm není uvedeno: "dle jakého písmena v odst. 5 v míní krajský soud někoho trestat", "kde byl použit konkrétní účinný zákon", "označení trestného činu a jeho zákonné pojmenování", "jaká je výměra a druh ukládaného trestu". Krajský soud měl podle stěžovatele aplikovat s tím, že byla způsobena značná škoda, nikoliv škoda velkého rozsahu. Dále namítá, že části odůvodnění na straně 7 až 9 rozsudku krajského soudu (v ústavní stížnosti blíže specifikované) jsou nesrozumitelné (chybí dvojtečky). Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle kterého jsou svědecké výpovědi svědkyň, s ohledem na jejich příbuzenský a partnerský vztah ke stěžovateli, značně nevěrohodné. Napadenému usnesení vrchního soudu stěžovatel vytýká, že v jeho záhlaví není uvedeno, zda vrchní soud vystupuje jako soud odvolací. Vrchní soud dále na straně 6 svého usnesení podle stěžovatele nesprávně rekapituluje, že krajský soud zařadil stěžovatele do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále vrchní soud v odůvodnění svého usnesení užívá pojem "nalézací soud", který však trestní řád neobsahuje.

III.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Ústavní soud dále zkoumal přípustnost návrhu. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. Podle ní je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje ( ve spojení s ). K této zásadě se Ústavní soud podrobněji vyslovil mimo jiné v nálezu ze dne 13. 7. 2000,

sp. zn.

(N 111/19 SbNU 79); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz.

V daném případě stěžovatel sice využil svého práva a podle § 265a trestního řádu podal proti napadenému usnesení vrchního soudu mimořádný opravný prostředek - dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. . Toto rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl a v odůvodnění ústavní stížnosti s tímto rozhodnutím nijak nepolemizuje, resp. vůbec jej nezmiňuje. Na výzvu Ústavního soudu k předložení kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, jak vyžaduje ustanovení , kdy k ústavní stížnosti nebyla připojena kopie žádného z napadených rozhodnutí, pak stěžovatel nijak nereagoval.

Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti [srov. např. usnesení

sp. zn.

(U 2/7 SbNU 331),

,

,

a další]. V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Kdyby tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 9. 2018, nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 2. 2019).

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2019

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu