Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1378/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2019, č. j. , 494/2018-188, a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 9. 2018, č. j. -166, sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení a a) J. H., b) nezletilé A. H. a c) V. F., jako vedlejších účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 12. 2. 2019, č. j. , 494/2018-188, bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále též "nalézací soud") tak, že se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje. Dále bylo uvedeným rozsudkem potvrzeno usnesení nalézacího soudu ze dne 25. 4. 2018, č. j. -166, sp. zn. , o zamítnutí návrhu stěžovatele na předběžné opatření a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Napadeným rozsudkem nalézacího soudu bylo rozhodnuto tak, že návrh na úpravu styku mezi nezletilou vedlejší účastnicí (dále též "nezletilá") a stěžovatelem se zamítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Řádně zastoupený stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím včasnou ústavní stížností, v níž uvádí, že byla porušena jeho základní práva, i práva nezletilé (zejm. tzv. právo na spravedlivý proces a ústavní práva určená na ochranu rodinného života a nezletilých dětí). Stěžovatel se domnívá, že negativní vztah matky nezletilé k jeho osobě nemusí znamenat, že pro nezletilou je lepší, nebude-li styk mezi ní a stěžovatelem upraven vůbec; podobná úvaha podle něj neguje práva zaručená na ústavní úrovni (zejména právo podle y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). V důsledku jde totiž o nepřípustný výklad práva, který Ústavní soud kategoricky vyloučil např. ve svém nálezu ze dne 2. 11. 2010,

sp. zn.

, v němž je uvedeno (byť v souvislosti se zneužitím postavení rodiče), že pokud by se připustil takový výklad práva, který by ponechával prakticky volné pole jeho zneužívání, hrozil by u druhé strany sporu vznik pocitu nespravedlnosti a bezmoci - v důsledku toho nedůvěry ve spravedlnost a v právní stát. Smyslem práva je spravedlivě regulovat společenské vztahy; umožněním zneužívat právo, tedy zakládáním nespravedlnosti, se samotný smysl práva popírá.

Za excesivní je možné podle stěžovatele označit vyhodnocení zjištění z provedených důkazů tak, že soudy obou stupňů neseznaly, krom citového vztahu nezletilé ke stěžovateli (byť se mohl jevit jako oslabený plynutím času), ani způsobení újmy nezletilé v případě nedostatku (absence) styku se stěžovatelem; tj. měly za to, že není v nejlepším zájmu dítěte (viz čl. 5 odst. 1 Úmluvy o styku s dětmi), aby byl styk upraven. Stěžovatel považuje uvedený závěr za absurdní, neboť v důsledku zamítnutí návrhu je nezletilá ochuzena o pozitivní vztahy, lásku a náklonnost, které se jí od navrhovatele a ostatních členů jeho rodiny dostávalo, i řadu aktivit sociálního charakteru, které by jí v životě byly ku prospěchu a obohatily by ji.

Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Oba obecné soudy se věcí zabývaly pečlivě, svá rozhodnutí podrobně odůvodnily a Ústavní soud nenalezl jediný důvod, pro který by měl do jejich rozhodovací činnosti zasahovat.

Odvolací soud dospěl (zejména) k závěru, že stěžovatel působil ve vztahu k nezletilé v roli otce přibližně dva roky, v období mezi jejími více než dvěma až čtyřmi a půl lety. Nešlo tedy o mnoholetý prakticky každodenní kontakt stěžovatele a nezletilé v době, kdy si dítě vytváří základní vědomé sociální vazby k okolí a blízkým osobám, v jehož důsledku by vznikl trvalý silný citový vztah otce a dcery. Dané období je v dětské psychologii označováno jako období, v němž je stále zvýrazněna intenzivní potřeba mateřského pečujícího vztahu, která do určité míry ustává až v pozdějších dětském věku, kdy naopak stoupá potřeba vztahu kamarádského, který je schopnější dítěti poskytnout otec a kdy právě dochází ke vzniku oněch silných vazeb dětí k otci s hlubokým pocitem ztráty, pokud k ní dojde.

Pro odvolací soud (i pro Ústavní soud) je pochopitelné, že si stěžovatel vybudoval silný citový vztah k dítěti jeho partnerky po dobu prokázaných dvou let, kdy měl nezletilou v přímém výchovném působení v pozici otce, nicméně v řízení bylo vyloučeno, že by stejně silný (analogický) vztah vůči němu jako otci byl vytvořen i na straně nezletilé a ta že by strádala v důsledku zmizení stěžovatele z jejího života. Nezletilá má tu smůlu, že jí není dopřáno vyrůstat v harmonické rodině a s ohledem na negativní manipulativní vztah matky ke stěžovateli, který není biologickým otcem nezletilé a má tedy ve vztahu k ní daleko slabší postavení, než její biologický otec, jehož vůbec nezná, přinášela by úprava styku nezletilé se stěžovatelem více negativ než pozitiv, v jejichž důsledku by mohlo dojít v jejím vývoji k závažným deformacím.

Ačkoliv stěžovatel vypočítává více svých základních práv, jež měla být porušena, vysvětlily obecné soudy přesvědčivě, že je to především nejlepší zájem nezletilé vedlejší účastnice, který je třeba chránit a zohledňovat při soudním rozhodování. Ústavní soud v této souvislosti (a pro stručnost) odkazuje na odůvodnění nalézacího soudu (zejm. odst. 16), podle něhož je mimo pochybnost, že pokud je nezletilé 6 let a v jejím životě je již třetí muž, který se podílí na její výchově a péči, nemá to kladný dopad na její celkový emocionální vývoj. Přesto by soudem stanovené styky stěžovatele s nezletilou její situaci nevyřešily, nezměnily, a je rovněž třeba vzít v úvahu, že nezletilá výslovně prohlásila, že ani po stěžovateli, ani po ostatních členech jeho rodiny, se jí nestýská. Tento závěr považuje Ústavní soud za rozumný a v potřebném rozsahu odůvodněný. Bude zejména na matce nezletilé, aby své dceři vytvořila stabilní prostředí, v němž by hrál roli i důležitý mužský výchovný prvek, což by především bylo v zájmu jejího dítěte.

Ústavní soud dospěl s respektem k nejlepšímu zájmu nezletilé vedlejší účastnice k závěru, že obecné soudy postupovaly v řízení podle příslušných procesních pravidel, svá rozhodnutí důkladně odůvodnily a neporušily žádné ústavní právo stěžovatele, který ve své stížnosti v zásadě jen polemizuje s výsledkem řízení, pro něj nepříznivým. Podobná polemika však nemůže znamenat důvod pro kasační zásah Ústavního soudu.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu