Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3616/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Taťány Střelcové, zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, sídlem Milešovská 6, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2018 č. j. -477, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2017 č. j. -402 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. září 2016 č. j. -335, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Ing. Igora Střelce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž dle jejího tvrzení došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z d.

2. Z obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem obvodní soud zamítl stěžovatelčinu žalobu na určení jejího vlastnického práva k nemovitosti, kterou v minulosti darovala vedlejšímu účastníkovi (svému tehdejšímu manželovi). Tvrdila, že se k ní vedlejší účastník choval hrubě a agresivně, a požadovala vrácení daru. Po rozsáhlém důkazním řízení obvodní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že z dokazování nevyplynuly skutečnosti, z nichž by bylo možné učinit závěr o hrubém porušení dobrých mravů ze strany vedlejšího účastníka. Mezi oběma účastníky docházelo k častým slovním konfliktům, nejprve pod vlivem alkoholu, následně i bez něj formou hrubých nadávek i před návštěvami, dále pak i ke dvěma fyzickým potyčkám (bez vážného zranění). Tyto konflikty sice soud nepovažuje za běžné řešení manželských sporů, lze však konstatovat, že šlo o konflikty vzájemné. Vzájemnost takového chování je přitom podle ustálené judikatury důležitým kritériem při hodnocení jednání obdarovaného. Ne každé jednání, které není v souladu s pravidly slušného chování, naplňuje znaky skutkové podstaty , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Chování vedlejšího účastníka nedosáhlo dle soudu takové intenzity, aby je bylo možné považovat za hrubé porušení dobrých mravů ve vztahu ke stěžovatelce.

3. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že potvrdil rozsudek nalézacího soudu, když dospěl k závěru, že obvodní soud zřetelně vyložil, které skutečnosti má za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění, právně poté celou věc posoudil v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou. Městský soud se ztotožnil s názorem, že jednání vedlejšího účastníka nedosáhlo ještě takové intenzity, kterou předpokládá . Z provedených důkazů naopak vyplývá, že se účastníci napadali vzájemně, přičemž příčinou vzájemných svárů byla podle odvolacího osudu zjevně oboustranná žárlivost.

4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V dovolání stěžovatelka nenapadá žádný hmotněprávní závěr, nýbrž pouze vady řízení, k nimž však Nejvyšší soud přihlíží teprve tehdy, je-li dovolání přípustné.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že městský soud nesprávně vyhodnotil její odvolací námitky jako polemiku s hodnocením důkazů, ačkoliv namítala, že obvodní soud zcela opomněl zásadní části důležitých svědeckých výpovědí a s jejich obsahem se nijak nevypořádal. Proto nemohl řádně vyhodnotit skutkový stav a nesprávně tak aplikoval , neboť nezohlednil intenzitu útoků vedlejšího účastníka. Rozsudek obvodního soudu je tak dle stěžovatelky nepřezkoumatelný, neboť bez jakéhokoliv odůvodnění vyloučil části výpovědí svědků a nezabýval se intenzitou jednání sporných stran. Jde tak fakticky o námitku opomenutých důkazů, jež představují i porušení ústavních práv. Nepřezkoumáním těchto námitek odepřel vlastně odvolací soud stěžovatelce účinný opravný prostředek. Sám odvolací osud se rovněž nevypořádal s celou řadou námitek. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

8. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

9. Hlavní námitkou podané ústavní stížnosti je nedostatečné vypořádání stěžovatelčiných odvolacích námitek. Její odůvodnění je v podstatě totožné s obsahem stěžovatelčina odvolání a dovolání. Ústavní soud se nemůže s touto námitkou ztotožnit, neboť městský soud na odvolací námitky reagoval ústavně přijatelným způsobem. Především vypořádal základní námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku obvodního soudu, v němž je dle něj jasně vyloženo, jaké důkazy obvodní soud provedl a jaké skutečnosti z nich má za prokázané. Tomuto závěru nemůže Ústavní soud nic vytknout, neboť odůvodnění rozsudku obvodního soudu lze z těchto hledisek považovat za důkladné a přiléhavé. Doplnit snad lze pouze to, že neuvedení konkrétních vulgárních způsobů napadání mezi účastníky sporu nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku. Rozsudek obvodního soudu jednoznačně zmínil důkazy stran vulgárních ataků a považoval je za prokázané (na rozdíl od stěžovatelky však oboustranně). Jeho závěry jsou tedy přezkoumatelné a obsah žádného podstatného důkazu (či jeho části) neopomíjí, ani tzv. nedeformuje.

10. Ztotožnit se pak Ústavní soud nemohl ani s námitkami stran nesprávného hodnocení provedených důkazů. Oba soudy vzaly z obsáhlého důkazního materiálu za prokázané, že konflikty mezi účastníky byly vzájemné a jejich příčina ležela v neuspokojivých osobních vztazích obou manželů z důvodu minulých krizí. Vzhledem k tomu, že nejdůležitějšími důkazy v dané věci byly rozporné výpovědi svědků a účastníků, je téměř vyloučeno, aby mohl Ústavní soud v hodnocení soudů nalézt tzv. extrémní rozpor. Zároveň mu pak (s ohledem na zásadu ústnosti a přímosti důkazního řízení) vůbec nepřísluší hodnotit věrohodnost takovýchto důkazů. Se všemi stěžovatelčinými skutkovými námitkami se pak buď nalézací, anebo odvolací soud vypořádaly. Uvedenému přijatelnému skutkovému závěru pak zcela adekvátně odpovídá i závěr právní. Co se týče napadeného usnesení dovolacího soudu, stěžovatelka proti němu žádnou ústavně relevantní argumentaci ani nevznesla.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu