Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 1 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (6)106871.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 913/19
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. prosince 2018 č. j. 6 As 309/2018 -29 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. července 2018 č. j. 22 A 81/2017 -53, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 117, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 , čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). Současně také namítá porušení čl. 4 Ústav y.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovatelka doručila Městskému úřadu Frýdlant nad Ostravicí (dále jen "městský úřad") žádost o obnovu územního řízení o umístění stavby "XXX, 4 x RD" (jednalo se o stavbu elektrických přípojek), které bylo ukončeno územním rozhodnutím ze dne 16. 8. 2013.
3. Městský úřad rozhodnutím ze dne 15. 11. 2016 č. j. MUFO 35838/2016 její žádost zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla a ani neměla být účastníkem územního řízení. Právo podat žádost o obnovu řízení přitom svědčí pouze účastníkům původního řízení.
4. Krajský úřad Moravskoslezského kraje (tj. vedlejší účastník) k odvolání stěžovatelky rozhodl rozhodnutím ze dne 20. 2. 2017 č. j. MSK 166566/2016 tak, že její odvolání zamítl.
5. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 7. 2018 č. j. 22 A 81/2017 -53 zamítl žalobu stěžovatelky proti výše rubrikovanému rozhodnutí vedlejšího účastníka (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
6. Ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2018 č. j. 6 As 309/2018 -29 tak, že kasační stížnost se zamítá (výrok I), že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II) a že vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok III). Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatelka vůbec neučinila předmětem kasační stížnosti stěžejní otázku celé kauzy, totiž důvody pro své účastenství v původním územním řízení, jehož obnovy se domáhala. Její námitky jsou ryze procesního charakteru, přičemž ani jedna z nich nebyla uplatněna v žalobě, jak Nejvyšší správní soud ověřil ze spisu krajského soudu. Námitka týkající se posouzení návrhu na obnovu řízení jako odvolání nezazněla před krajským soudem vůbec, jde tedy o námitku nepřípustnou podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s. "). Námitka, že městský úřad nerozhodl o návrhu na obnovu řízení ve tříleté zákonné lhůtě, se poprvé v řízení před krajským soudem objevila až ve stěžovatelčině replice ze dne 9. 8. 2017, tedy několik měsíců po uplynutí zákonné lhůty pro rozšíření žaloby podle § 71 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. , která je s ohledem na § 72 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. dvouměsíční a počítá se od doručení napadeného rozhodnutí stěžovatelce. Stěžovatelce přitom nic nebránilo v tom, aby tento žalobní bod uplatnila včas - nelze říci, že by stěžovatelka prostřednictvím předmětného žalobního bodu přímo reagovala na nějaký zcela nový argument vedlejšího účastníka uplatněný až ve vyjádření k žalobě. Krajský soud tak neměl povinnost, ba ani oprávnění se touto argumentací stěžovatelky věcně zabývat [nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 1999
sp. zn. I. ÚS 164/97
(N 39/13 SbNU 277), rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004 č. j. 1 Afs 25/2004 -69], byť jistě měl ve svém rozsudku vysvětlit, proč tak nečiní. Nejvyšší správní soud nicméně dospěl k závěru, že toto pochybení krajského soudu není natolik závažné, aby vedlo ke zrušení napadeného rozsudku. S ohledem na § 110 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. může úvahu o opožděnosti uplatněného žalobního bodu učinit i Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2011 č. j. 2 As 46/2011 -270 a ze dne 20. 12. 2018 sp. zn. 6 Afs 283/2018 ). Jen nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud doplnil, že uvedenou námitku by nemohl shledat důvodnou ani věcně. Podle § 100 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád správní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád správní řád "), omezuje skutečně lhůta tří let od právní moci rozhodnutí účastníka původního řízení, který pouze v této lhůtě může podat návrh na obnovu řízení. Je-li však návrh včas podán, pak pro samotné rozhodování správního orgánu platí obecné lhůty pro vydání rozhodnutí vymezené v § 71 správního řádu , jejichž překročení stěžovatelka nenamítá. Ani překročení těchto lhůt by ovšem nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí, opravňovalo by pouze účastníka řízení, aby se bránil proti průtahům v řízení, a to v první řadě cestou opatření proti nečinnosti
podle § 80 správního řádu .
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka zejména spatřuje porušení jejích ústavně garantovaných práv v tom, že správní soudy z úřední povinnosti neshledaly pochybení na straně vedlejšího účastníka, když se ztotožnil se závěry městského úřadu, který neposoudil žádost o obnovu řízení ze dne 11. 8. 2016 jako odvolání opomenutého účastníka řízení. Co se týče námitky posouzení jejího podání jako odvolání, dle názoru stěžovatelky se nejedná o nepřípustnou kasační námitku, jak uvedl Nejvyšší správní soud, neboť stěžovatelka jí reagovala na rozsudek krajského soudu, který sám nenapravil výše uvedené pochybení vedlejšího účastníka z úřední povinnosti. Oba soudy zcela formalisticky zhodnotily právní podstatu věci a nepřihlédly k povaze pochybení vedlejšího účastníka, který zatížil své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současné postupoval v rozporu s výše uvedenými zásadami vyjádřenými v Listin ě, pročež se domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústav y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícím správním řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústav y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a následně soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
12. Je třeba opakovaně zdůraznit, že právě Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, jak požaduje stěžovatelka, ale toliko to, jestli jejich právní názor uvedený v napadených rozsudcích extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal.
13. Ústavní soud nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že správní soudy měly posoudit a následně zrušit rozhodnutí vedlejšího účastníka z úřední povinnosti. Ústavní soud připomíná ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu [srov. východiskově např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003 č. j. 2 Azs 9/2003 -40 (č. 113/2004 Sb. NSS), ze dne 14. 2. 2008 č. j. 7 Afs 216/2006 -63 nebo ze dne 21. 12. 2010 č. j. 9 As 61/2010 -126], podle které je v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu uplatňována přísná (až na zcela ojedinělé výjimky, což není nyní přezkoumávaná věc) dispoziční zásada, a že je dokonce "jinou vadou řízení před soudem" s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. s. ř. s. ], pokud správní soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu (žalobní bod), který nebyl žalobcem uplatněn. Takovýto nesprávný postup správního soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je jinak ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do ústavního principu rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústav y, čl. 37 odst. 3 Listin y a § 36 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ), neboť jim odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí. Je tedy nutné trvat na řádném vymezení skutkových i právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat. Jestliže Nejvyšší správní posoudil námitku stěžovatelky stran posouzení jejího podání - návrhu na obnovu řízení (sub 2) jako odvolání za námitku nepřípustnou, jelikož stěžovatelka tuto námitku neuplatnila v řízení před krajským soudem, učinil tak v souladu se zákonem i výše uvedenou judikaturou a ústavními kautelami.
14. Po přezkumu napadených rozhodnutí tak Ústavní soud konstatuje, že zejména na výkladu Nejvyššího správního soudu (jak je shrnut v bodě 6 tohoto usnesení) neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, naopak se jedná o rozhodnutí řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012
sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], které je nadto argumentačně podloženo relevantní judikaturou Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996
sp. zn. II. ÚS 294/95
(N 63/5 SbNU 481)].
15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
16. Vzhledem k výsledku tohoto řízení nebylo možné vyhovět návrhu stěžovatelky ve smyslu § 83 zákona o Ústavním soudu .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu