Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 732/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti S. F., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Suttnerem, advokátem se sídlem Praha 8, Střelničná 1861/8a, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018 č. j. -384 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 11. 2018 č. j. -369, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e), odst. 3 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou.

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž byla podle § 350h odst. 4 trestního řádu a contrario zamítnuta jeho žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ) přednostně projednal ústavní stížnost a aby odložil vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. .

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel uvádí, že v průběhu výkonu trestu vyhoštění se jemu a jeho družce narodily tři nezletilé děti, které s jeho družkou a od roku 2014 i s ním žijí nepřetržitě na území České republiky. Podotýká, že v roce 2014 se vrátil na území České republiky na základě mylné informace od právníka, podle které se na něj měla vztahovat amnestie prezidenta Václava Klause z roku 2013. Podle svého tvrzení od té doby na území České republiky řádně pracoval a nikdy mu nebylo sděleno, že zde pobývá neoprávněně. Namítá, že poté, co deset let vykonával trest vyhoštění v Rumunsku, došlo k jeho nápravě a není dalšího důvodu pro pokračování v tomto trestu. Je toho názoru, že prokázal, že má na území České republiky družku a tři nezletilé děti, které chtějí společně vychovávat. Zdůrazňuje, že je v rozporu s principem proporcionality, aby v takové situaci nedošlo k upuštění od výkonu trestu vyhoštění. Odmítá závěr trestních soudů, že existuje možnost vytvoření domácnosti v jiném členském státu Evropské Unie, neboť tím by podle něj došlo k přesunutí problému do jiného státu a neadekvátně zatížilo nezletilé děti.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Protože námitky stěžovatele směřují výhradně proti zamítnutí jeho žádosti o upuštění od výkonu uloženého trestu vyhoštění, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

). Rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz y a y), což je třeba vztahovat také na rozhodování o jejich dalším výkonu, včetně upuštění od dalšího výkonu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.

Řízení o upuštění od výkonu trestu vyhoštění upravuje ustanovení § 350h odst. 4 trestního řádu, které poskytuje soudům možnost žádosti vyhovět jen tehdy, pokud nastaly od okamžiku vyhlášení rozsudku skutečnosti, pro které takový trest nelze uložit. Okolnosti, pro které nemůže soud trest vyhoštění uložit, upravoval § 57 odst. 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb. a obdobně nyní . Podle y, respektive y, je možno státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který zákon stanoví. Pokud se tedy stěžovatel obrátil na soudy s požadavkem na upuštění od výkonu trestu vyhoštění, ačkoliv nenastaly okolnosti, pro které není uvedený trest možno vůbec uložit, byl by opačný postup porušením zásad právního státu (srov. usnesení

sp. zn.

či

).

Ústavní soud konstatuje, že již trestní soudy se v napadených usneseních řádně vypořádaly se všemi výše uvedenými skutečnostmi, které stěžovatel uvedl na podporu své žádosti. Obvodní soud pro Prahu 1 na č. l. 4 napadeného usnesení správně uvedl, že podmínky obsažené v ustanovení , při jejichž splnění nelze trest vyhoštění uložit (a tedy zároveň je možno upustit od výkonu tohoto trestu podle § 350h odst. 4 trestního řádu), jsou stanoveny kumulativně. V případě stěžovatele přitom nebyla splněna podmínka spočívající v povolení trvalého pobytu pachatele na území České republiky, neboť po svém návratu v roce 2014 pobýval na území České republiky neoprávněně, v rozporu s uloženým trestem vyhoštění.

Ústavní soud podotýká, že stěžovatel nijak nerozporuje uvedenou zásadní skutečnost, že na území České republiky pobývá neoprávněně. Jeho mylná domněnka, že se na něj vztahovala amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013, v tomto směru nemá žádný význam. Jako irelevantní je třeba posoudit i jeho argumentaci týkající se zájmu jeho nezletilých dětí a rodinného života. Výčet zákonných důvodů pro upuštění od výkonu trestu vyhoštění je totiž taxativní, a nelze jej proto žádným způsobem rozšiřovat. V úvahu nepřichází ani analogická aplikace ustanovení upravujících možnost upuštění od výkonu jiných druhů trestů. Jestliže totiž stanoví ve vztahu k trestu vyhoštění uzavřený výčet možností pro upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu, neexistuje žádný prostor pro rozšiřování možností pro takový postup (srov. usnesení

sp. zn.

). V posuzované věci nelze přehlédnout ani skutečnost, že k narození dětí došlo po uložení trestu vyhoštění a stěžovatel se na území České republiky vrátil svévolně, navzdory uloženému trestu vyhoštění. Ústavní soud připomíná - jak to ostatně v obou napadených rozhodnutích učinily i trestní soudy - obecnou právní zásadu, podle které si nikdo nemůže zlepšit své postavení protiprávním jednáním (nemo ex suo delicto meliorem suam condicionem facere potest - srov. nález

sp. zn.

).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu