Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 137/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Ptáčkem, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 608/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2018, č. j. -40, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") uznal rozsudkem ze dne 15. 2. 2018, č. j. -891, stěžovatele vinným z pokusu o zvlášť závažný zločin vraždy a uložil mu trest odnětí svobody v trvání devatenácti let, propadnutí věci a povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu. K odvolání stěžovatele mu Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") shora citovaným rozsudkem snížil trest odnětí svobody na sedmnáct let i uloženou povinnost k náhradě nemajetkové újmy; poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele bez přezkumu napadeným usnesením odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své ústavní stížností splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), namítá, že ačkoliv mu Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ( ) či základních práv EU ( ) zaručuje spravedlivé projednání věci a "rovnost zbraní", v řízení o jeho věci krajský soud zamítl provedení jím navržených důkazů, s čímž se ztotožnil i odvolací soud, který uvedl, že dokazování není "bezbřehým procesem, v němž je nezbytné zabývat se nepodstatnými detaily...". Stěžovatel je přesvědčen, že kdyby byly jím navržené důkazy provedeny, učinily by soudy jiné skutkové závěry - k tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu (všechna jeho rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz), konkrétně na nálezy 16. února 1995,

sp. zn.

(N 10/3 SbNU 51), ze dne 12. června 1997

sp. zn.

(N 76/8 SbNU 231), ze dne 10. října 2002

sp. zn.

(N 127/28 SbNU 95), ze dne 24. února 2004

sp. zn.

(N 26/32 SbNU 239), ze dne 30. června 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbUN 377) či ze dne 8. listopadu 2006

sp. zn.

(N 208/43 SbNU 323). Dále stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že argumentace stěžovatele v dovolání se vztahuje k hmotněprávnímu posouzení skutku, a proto nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Popsaným postupem měly soudy zkrátit stěžovatele v jeho základních právech zakotvených v a 38 odst. 2 základních práv a svobod (dále jen " "), a proto navrhl jejich zrušení.

Z obsahu ústavní stížnosti i rozsudků krajského a odvolacího soudu je patrné, že stěžovatel opakovaně požaduje překvalifikování skutku, pro který byl uznán vinným; namítá jednání v afektu, tedy že se nedopustil pokusu kvalifikovanějšího skutku - vraždy předem promyšlené - premeditativní ( ), ale pokusu vraždy prosté ( ). Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku pečlivě popsal okolnosti, které vedly k přísnějšímu posouzení, zejména prokázanou přípravu stěžovatele (obstarání paralyzéru a nože). Odvolací soud konstatoval správnost postupu a hodnocení věci s tím, že krajským soudem provedené důkazy považoval za dostačující pro učiněné rozhodnutí a provedení dalších stěžovatelem navržených důkazů nemohlo vést ke změně hodnocení tak, jak to navrhovala jeho obhajoba. Přesto stěžovatel setrval na své argumentaci i v dovolání, aniž by přitom naplnil zákonný dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl a nezabýval se napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí nic, čím by měl nejvyšší či odvolací soud zasáhnout do jeho základních práv a svobod; Ústavní soud přesto poukazuje na svoji judikaturu k možnosti přezkumu rozhodnutí, která Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu ?např. usnesení ze dne 30. října 2003,

sp. zn.

(U 23/31 SbNU 343)?, podle něhož může Ústavní soud zkoumat pouze otázku, zda Nejvyšší soud svým postupem neporušil základní práva stěžovatele - nemůže však přezkoumávat obsah jeho rozhodnutí, tedy zda soudy věc nesprávně právně posoudily spáchaný čin.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji dřívější argumentaci a namítá neprovedení všech navržených důkazů; neuvádí však žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že obecné soudy zasáhly do jeho základních práv. Z rozhodnutí je patrné, že krajský soud se věcí řádně zabýval a na základě provedených důkazů učinil jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu. V řízení o opravných prostředcích postupovaly obecné soudy v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.

Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků proto usnesením podle odmítl návrh jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu