Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2395/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Eleny Háblové, zastoupené Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, č. j. -160, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2017, č. j. -137, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2016, č. j. -106, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 13. 7. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost splňuje veškeré náležitosti stanovené .

II.

Stěžovatelka se v řízení před Městským soudem v Brně domáhala určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Stěžovatelka byla u vedlejšího účastníka zaměstnána na základě pracovní smlouvy na pozici učitelka - logopedka mateřské školy a posléze učitelka pomocné školy. Práci vykonávala až do srpna 2010, kdy nastoupila na mateřskou a následně rodičovskou dovolenou. V květnu 2013 zaslala stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi písemnou žádost o určení dne nástupu do zaměstnání. Ze strany zaměstnavatele jí bylo navrženo uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru z důvodu organizačních změn, které vedly ke zrušení pracovní pozice stěžovatelky. Na tuto dohodu stěžovatelka nepřistoupila a po jejím nástupu do zaměstnání jí byla dána výpověď s odkazem na s odůvodněním, že z důvodu úsporných opatření došlo ke zrušení její pracovní pozice. Stěžovatelka se tomuto postupu bránila shora zmíněnou žalobou podanou u Městského soudu v Brně, která však byla zamítnuta. O podaném odvolání bylo Krajským soudem v Brně rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Stěžovatelka v předmětné ústavní stížnosti zopakovala svoji právní argumentaci a podrobně vylíčila skutkové okolnosti projednávaného případu. Poukázala přitom především na skutečnost, že nebyla dodržena ochrana těhotné zaměstnankyně, některá tvrzení jejího bývalého zaměstnavatele jsou podle ní zavádějící a lživá. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, jež jsou jí garantovány a 36 d (dále jen " ").

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [ y (dále jen " ")], který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatelka toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.

Podle Ústavního soudu se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zaměřila především na výklad a aplikaci podústavního práva obecnými soudy. Tím staví Ústavní soud do role v pořadí další soudní instance, ačkoli mu taková role jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti ( y) nepřísluší. Z ústavněprávního hlediska je důležitou především ta skutečnost, že se obecné soudy žalobou stěžovatelky řádně zabývaly a argumentačně se s jejími podstatnými námitkami vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním názorem obecných soudů neztotožnila, nečiní ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů rozpornými s a y, neboť takové porušení stěžovatelka neprokázala.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu