Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 944/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Jaroše, zastoupeného Mgr. Markem Reichlem, advokátem, se sídlem v Blansku, Wolkerova 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -39 ze dne 21. 12. 2018 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -80 ze dne 16. 5. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 d (dále jen " ") a právo na ochranu vlastnictví podle článku 11 y. Dále namítá porušení , a y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel ve správním soudnictví brojil proti rozhodnutí, jímž mu Česká inspekce životního prostředí uložila pokutu ve výši 80.000 Kč za správní delikt, jehož se měl dopustit jako vlastník malé vodní elektrárny. Městský soud v Praze však jeho správní žalobu zamítl a Nejvyšší správní soud zamítl i jeho kasační stížnost.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje názor, že v soudních řízeních byla porušena jeho práva na spravedlivý proces, zejména tím, že nebyla respektována zásada "rovnosti zbraní". Mezi stěžovatelem a správním orgánem je spor o to, zda hodnota minimálního zůstatkového průtoku (dále jen "MZP") určená správním orgánem v povolení s nakládáním s vodami je nejnižší možná pro zachování jeho funkcí, a zda její krátkodobé nedodržení je či není porušením povinností stanovených vodním zákonem, za které může správní orgán uložit sankci. Vhodnost a správnost stanovené výše MZP pro danou lokalitu podle stěžovatele soudy nezkoumaly, opodstatněnost stanovení její hodnoty nemusel správní orgán zdůvodnit ani prokázat. Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že se soudy náležitě nezabývaly otázkou věcné a místní příslušnosti správního orgánu, který udělil sankci. Vodní zákon umožňuje udělit sankci za nedodržení jeho ustanovení jak místně příslušnému vodoprávnímu úřadu, tak České inspekci životního prostředí. V daném případě není mezi těmito dvěma správními orgány shoda na tom, kde má být místo měření MZP, tzn. je možné, že by každý správní orgán danou věc rozhodl jinak. Stěžovatel se domnívá, že tím mohlo být zasaženo do jeho práva na zákonného soudce, stanovené v y.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

7. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu.

8. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu.

9. Ani pochybnost o správné příslušnosti správního orgánu, který by měl ve stěžovatelově věci rozhodovat, nemá ústavněprávní rozměr. Věcná a místní příslušnost konkrétního orgánu veřejné správy, který vydal rozhodnutí, napadené stěžovatelem v soudním řízení správním, je otázkou podústavního práva, a ani případné pochybení v právním posouzení příslušnosti správního orgánu nemá ústavní rozměr, neboť základních práv a svobod chrání jednotlivce ve svém jen proti svévolnému odebrání zákonem stanovenému soudu a soudci, nevztahuje se tedy k příslušnosti správních orgánů.

10. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu