Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 919/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele COOP Jednota Trenčín, spotrebné družstvo, Mierové námestie 19, Trenčín, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Ľubomírem Vanekem, advokátem, se sídlem Bratislavská 3004/2, Hodonín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. ledna 2019 č. j. 7 Af s 424/2017-27 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2017 č. j. -155, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozhodnutím Finančního úřadu pro Zlínský kraj, Územního pracoviště v Uherském Hradišti ze dne 6. 10. 2015 č. j. 1631997/15/3309-80542-701264 byl zamítnut návrh stěžovatele na vyloučení majetku z daňové exekuce dle , daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel se domáhal vyloučení především papírového hygienického zboží (toaletní papír, hygienické kapesníky, kuchyňské papírové utěrky, odličovací tampony, ale i tvrdé bonbony s příchutí máty atd.), které dodal, ačkoli mu nadále svědčilo vlastnické právo. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 4. 2016 č. j. 16321/16/5100-41458-711233 zamítnuto. Následně stěžovatel podal proti oběma rozhodnutím žalobu, kterou Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud shledal nepravdivým tvrzení stěžovatele, že ve správním řízení předložil veškeré faktury a dodací listy vztahující se k předmětnému majetku. Proto správním orgánům nezbývalo, než vycházet při posuzování oprávněnosti návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce primárně z kupní smlouvy, z níž však vlastnické právo pro stěžovatele nevyplývá. Správní orgány mohou dle daňového řádu pouze prokazovat skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost důkazních prostředků, avšak bylo jen odpovědností stěžovatele v souladu s daňového řádu prokázat své vlastnické právo. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zamítl kasační stížnost stěžovatele s tím, že krajský soud postupoval zcela správně, pokud se při rozhodování o důvodnosti žaloby zaměřil na to, zda se stěžovateli podařilo ve vztahu ke konkrétnímu majetku prokázat jeho vlastnictví a splnění podmínek jeho vynětí z exekuce probíhající u daňového subjektu. Ani podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel svoji důkazní povinnost prokázat své vlastnické právo k majetku, jehož vydání požadoval v souladu s daňového řádu, nesplnil.

3. Stěžovatel odůvodňuje porušení svých základních práv tím, že správce daně, Odvolací finanční ředitelství nebo soud, nepředložili soudu přezkoumávajícímu rozhodnutí správního orgánu úplný spis, a pokud jej předložili, nebyl doručen v celém rozsahu. Soudům nebyly předloženy zásadní dokumenty, na kterých je stavěno rozhodnutí, a to faktury č. 528130070 až č. 528130118, faktury č. 528140001 až č. 528140015 a k nim vztahující se dodací listy, které byly do spisu doloženy stěžovatelem. Z toho důvodu soudy rozhodly bez toho, aby při svém rozhodování zhodnotily všechny důkazy. Oba soudy přitom svá rozhodnutí opírají výhradně o tu skutečnost, že nebyly stěžovatelem předloženy v rámci řízení faktury č. 528130070 až č. 528130118, faktury č. 528140001 až č. 528140015 s k nim se vztahujícími dodacími listy, čímž stěžovatel zavinil neúplnost spisu sám.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

7. Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadenému rozhodnutí na ústavněprávní rovině. Tvrzená neúplnost správního spisu neobstojí s ohledem na jednoznačný popis postupu správních orgánů, soudů i stěžovatele v předmětném řízení, jak je uveden v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (body 15 až 17). Podstata napadených rozhodnutí pak spočívá v interpretaci a aplikaci podústavního práva a skutkovém posouzení věci obecnými soudy, do jejichž pravomoci nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat a jejich závěry přezkoumávat.

8. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu