Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4062/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Esta Praha s. r. o., se sídlem Jílovská 278, Zvole u Prahy, zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -341 ze dne 18. 10. 2017 a výroku II. a III. usnesení Nejvyššího soudu č. j. -502 ze dne 20. 11. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností ze dne 22. 12. 2017, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, respektive pouze jeho výroku II., kterým byl změněn nákladový výrok prvostupňového rozsudku tak, že se stěžovatelce (žalované) nepřiznává náhrada nákladů řízení. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2018 stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce svoji ústavní stížnost doplnila tak, že napadla i výrok III. citovaného rozsudku městského soudu, kterým nebyla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že nepřiznáním náhrady nákladů řízení před nalézacím i odvolacím soudem došlo k porušení jejích základních práv garantovaných a d (dále jen " ").

V pořadí druhou ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2019, vedenou pod

sp. zn.

) pak stěžovatelka napadla opětovně výroky II. a III. v záhlaví označeného rozsudku městského soudu a napadla rovněž na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu - respektive výroky II. a III. rubrikovaného usnesení. Těmito výroky bylo ve zbývajícím rozsahu odmítnuto dovolání žalobce Milana Rechtbergera (výrok II) i dovolání žalované stěžovatelky (výrok III.) pro nepřípustnost. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odvolací soud nesprávně aplikoval a Nejvyšší soud toto pochybení svým rozhodnutím nikterak nenapravil, čímž došlo nejen k porušení a y, ale i k zásahu do majetkových práv stěžovatelky. S ohledem na shodu a návaznost předmětných ústavních stížností Ústavní soud, z důvodu hospodárnosti a efektivity, tyto věci svým usnesením ze dne 26. 2. 2019 spojil ke společnému řízení.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatelky - ať již v podobě libovolné či svévolné interpretace a aplikace ustanovení nebo v důsledku nedostatečného odůvodnění - ze strany Městského soudu v Praze zjištěno nebylo. Městský (odvolací) soud jasně a srozumitelně vyložil, proč stěžovatelce náhradu nákladů řízení nepřiznal; přičemž samotné odůvodnění nákladového výroku není v rozporu ani s ostatními částmi odůvodnění (což ostatně potvrdil i soud dovolací - viz str. 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

Pokud se týká odmítavého usnesení Nejvyššího soudu (výroky II. a III.), pak je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání stěžovatelky směřujícího toliko proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu (a dovolání žalobce v části, v níž směřuje proti nákladovým výrokům) je vyloučena ex lege ustanovením v rozhodném znění, podle něhož nejsou přípustná dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud tak nemohl rozhodnout jinak, přičemž i samotnému (stručnému) odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

K uvedenému Ústavní soud dodává, že by bylo proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné, respektive mimořádné opravné prostředky - například s ohledem na jejich bagatelnost - přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti takovýchto sporů [srov. např. , či již zmiňovaný ] do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011]. Ostatně nejedná se o žádné judikaturní či právní novum, již v římském právu platila zásada minima non curat praetor (D. 4, 1, 4).

Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelky ze strany Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, zjištěn nebyl.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu