Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 952/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. ledna 2019 č. j. -5194 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2019 č. j. -5175, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv, vyplývajících z a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť stěžovatel se měl trestné činnosti dopouštět přeshraničně a měla být hlavním zdrojem jeho příjmů.

3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Námitku o nemožnosti podání nové svědecké výpovědi shledal vrchní soud nedůvodnou, neboť stěžovatel měl dostatečný prostor pro uplatnění své obhajoby v přípravném řízení. Svůj návrh podal stěžovatel až po skončení vyšetřování a ani jej nijak blíže neodůvodnil. Za takových podmínek byl další výslech v rámci přípravného řízení neuskutečnitelný. Možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem bude mít stěžovatel v rámci případného hlavního líčení.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že před prostudováním spisu vyjádřil své přání podat novou svědeckou výpověď, což mu však nebylo orgány činnými v trestním řízení umožněno. Stěžovatel se tím snažil získat postavení spolupracujícího obviněného. Policejní orgán má dle stěžovatele povinnost odhalovat veškerou trestnou činnost a přijímat v tomto směru veškeré podněty. Takovou snahu nelze odmítnout s tím, že brzy uplyne procesní lhůta ke skončení vyšetřování (či vazby). Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. S ohledem na vazební stíhání požádal stěžovatel o to, aby byla jeho ústavní stížnost projednána přednostně.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Ústavní soud se plně ztotožnil se závěry vrchního soudu o rozdělení úkolů orgánů činných v trestním řízení v jeho jednotlivých stádiích (srov. str. 2 a 3 napadeného rozhodnutí). Právo obviněné osoby na vyjádření se k předmětu řízení nemá ve všech stadiích totožnou podobu. Stěžovatel měl možnost se k věci vyjádřit, tuto možnost bude mít zřejmě i v budoucnu, a podle svého nejlepšího vědomí s touto možností naložil. Po zjištění všech důležitých skutečností orgány činné v trestním řízení v souladu s trestním řádem zahájily další fázi trestního řízení. K tomu lze ještě poznamenat, že postavení tzv. spolupracujícího obviněného (srov. § 178a trestního řádu) je zcela nenárokové a jeho přiznání je v diskreci státního zástupce. Ten se ke stěžovatelovu návrhu na provedení dalšího výslechu vyjádřil. Stěžovatel má nadále k dispozici řadu cest, jakými může orgánům činným v trestním řízení sdělit skutečnosti, které jsou dle jeho názoru důležité.

8. Za rozhodující pak Ústavní soud považuje skutečnost, že provedení dílčích procesních úkonů v průběhu přípravného řízení zásadně nemá vliv na důvodnost trvání vazby. Předmět vazebního řízení nespočívá v kontrole dodržování všech dílčích procesních postupů u všech úkonů trestního řízení. Neprovedení výslechu dle přání obviněného tak nemůže ovlivnit ústavní soulad trvání jeho vazby, jsou-li pro ní dány důvody. Ty konečně ani sám stěžovatel nezpochybňuje.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. O stěžovatelově návrhu na přednostní projednání pak Ústavní soud již zvláště nerozhodoval, neboť mu fakticky vyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu